O Víně

Připoutejte se prosím
Motivováni kombinací všech ovlivňujících faktorů zmíněných v anotaci na předešlé stránce jsme ve čtvrtek 12. února v 8.30 s Johnem nasedli do téměř plného Boeingu 737 společnosti Bulgaria Air, který si na trasu Praha-Bari zřejmě společnost Sky Europe musela pronajmout a vzlétli ze zasněžené a mrazivé Prahy směr Bari, ve sluncem zalité a teplé Apulii. Ještě však nezhaslo znamení „Připoutejte se", když nám kapitán Ivanov oznámil, že se z technických důvodů musíme vrátit zpět na ruzyňské letiště, kde přistaneme za pět minut. Jaké to byly technické problémy a že poletíme tím samým letadlem dále jsme se dozvěděli až po hodině a půl čekání zpátky v letištní hale na posledním „gateu" (to abychom snad byli nejdále vzdáleni od ostatních cestujících) v Terminálu 2. Porucha navigačního systému byla naštěstí během té doby odstraněna a tak jsme si zase vzali svá příruční zavazadla, nasedli do autobusu, který nás odvezl k letounu, zasedli zpět na svá místa a pokračovali v letu číslo 2408 směr Bari. Palubní personál naši trpělivost odměnil slanými buráky a sklenkou vody zdarma a tak jsme s dvouhodinovým zpožděním (ale přece!) v pravé poledne přistáli v Bari-Palese.

Hotel Salsello **** Bari
Společnost Avis Rent-a-Car nám naštěstí podržela naši rezervaci autíčka Chevrolet-Matiz, které jsme si na poslední chvíli objednali, když jsme zjistili, že hotel, který jsme si vybrali, se nenachází na promenádě s výhledem na moře v Bari, jak zněla jeho adresa na http://www.yeego.com/, nýbrž v Bisceglie, které leží asi 35 km severně od Bari, poblíž historického městečka Trani. Avšak nevadí, s pronajatým autem toho aspoň během našeho pobytu (který nám společnost Sky Europe ještě před naším odletem zkrátila ze tří a půl dní na pouhé tři) zajisté uvidíme víc! Kromě přímořských letovisk jako jsou Bisceglie, Molfetta a Trani, jsme se chystali na jih do oblasti Salento na samý podpatek apeninského poloostrova. Dále jsme definitivně plánovali navštívit oblast proslavenou svými zvláštními stavbami zvanými trulli, které jsou zapsané do seznamu památek UNESCO a jejichž největší koncentrace se nachází v okolí měst Alberobello a Locorotondo, a mimo to jsme měli choutky podívat se i do hor sousedního regionu Basilicata... tuto poslední radost nám však překazilo počasí, které bylo pro celou Evropu okolo svátku svatého Valentýna tuze nepříznivé.
 
Hotel Salsello, postavený v roce 1966, v době kdy začal v cestovním ruchu opravdový „boom" a turisté ze severní Evropy přijížděli do Středomoří „en masse", stojí na klidné (tedy alespoň v době našeho pobytu) jednosměrce podél pláže lemující Jaderské moře. Za čtyři hvězdičky bychom sice očekávali poněkud větší luxus, ale nesmíme zapomenout, že jsme v Itálii (a ještě k tomu na jihu!), kde čtyřhvězdičkový hotel je často na úrovni dvouhvězdičkového ubytovacího zařízení jinde a kde jsme dokonce zažili, že tříhvězdičkový hotel mnohdy nepředstavuje nic víc než holý základ na úrovni levné ubytovny s příslušenstvím na chodbě.

I zvykli jsme si na útulný pokoj s ještě útulnějším balkónem, kam se vešla pouze jedna židle, i na intimní malou koupelnu bez vany, kde však nechyběl bidet, což považuji za standard, který se dnes málokdy již najde v penzionech země, kde byl vynalezen - totiž ve Francii. Díky absenci hluku zvenčí, kromě šumění moře, na jehož horizontu jsme první časné ráno pozorovali návrat rybářských lodí s jejich úlovky (a kvůli špatnému počasí a silnému větru se tento zážitek již vícekrát neopakoval), náš pokoj se opravdu mohl pyšnit krásným výhledem na Adriatic a Golfo di Manfredonia, což ostatní nedostatky více než adekvátně vykompenzovalo.

Trani a Moscato di Trani
Po pozdním obědě v jedné z přímořských restaurací specializujících se na dary moře jsme se vydali do nedalekého Trani. Toto historické město s impozantní katedrálou dostavěnou v roce 1143 na břehu moře vedle tradičního přístavu bylo kdysi domovem největší židovské komunitě v jižní Itálii a jeho dějiny sahají až do dob Féničanů. V dobách svého největšího rozkvětu v 11. století bylo rovněž nejvýznamnějším přístavem na pobřeží Jadranu a důležitým obchodním i politickým centrem, které mělo své konzuláty nejen v Benátské republice, ale také v severních zemích, např. v Nizozemsku a v Anglii. Moscato di Trani, rovněž nazývané Moscato Reale, je slavné víno z této specifické oblasti DOC a je vyrobené téměř exkluzivně ze starobylé odrůdy Moscato Bianco (do jehož cuvée se někdy přidává nepatrné množství odrůdy Moscatello Selvatico, které se rovněž v Apulii pěstuje), jehož hrozny zůstávají na keři až do dokonalého uzrání kdy jsou bobule již téměř polozcvrklé. Produkuje se i ve fortifikovaném stylu dolihováním na 18 % objemového alkoholu a zraje minimum 12 měsíců v sudu. Oba styly ideálně doprovodí místní cukroví z mandlového těsta nebo pusinky s náplní z vlašských ořechů a pinií.

Restaurant Salsello
Hotelová restaurace stejného jména je situovaná v samostatné budově vedle hotelu a probíhají zde firemní i rodinné akce, tudíž se doporučuje rezervace předem. Nabídka místních specialit je vskutku excelentní, je třeba však vyznat se trochu v terminologii italské gastronomie neboť anglický či francouzský překlad menu vás sice nesmírně pobaví, ale nemuseli byste si být vůbec jisti, co si to vlastně objednáváte. Co byste například řekli na the tail of toad Chef's fashion nebo cuttlefishes of our seas to the alive fire? Místní specialita zapečených slávek se zeleninou tiella Barese je popsána jako „laughed" potatoes and mussels. Dalšími perlami jsou těstoviny capuntis to the jump of sea with ceci cremated on it nebo cuts her of steer with sauce to the balmy. A co byste třeba řekli na sýrové variace It skims through her to the cheeses with cream of the pecorino? Nezní například linguine al granchio imperiale, il misto di mare alla griglia nebo le sepie dei nostri mari al fuoco vivo romantičtěji? K tomu mladé, svěží Erbaceo z odrůd Greco a Fiano Minutolo z nedalekých vinic v Colli della Murgia a náš požitek z přehršle mořských plodů je dokonalý. Jako tečku na závěr k červenému vínu jsme si dali místní le mozzarelle dei pascoli Murgiani a stracciatella Andriese, což byly báječné krémové sýry z buvolího mléka, ke kterým jsme si vychutnali Rupìcolo Castel del Monte ročníku 2006 z odrůd Montepulciano (70 %) a Nero di Troia (30 %) z vinařství Rivera v nedaleké Andrii. Mělo hlubokou purpurovou barvu, vonělo po zralých černých třešních, v chuti bylo šťavnaté a perfektně vyvážené.

Host restaurace by rovněž mohl být konsternován z totální absence vinného lístku. Je třeba se proto obsluhy přeptat předem, jaká vína a v jakých cenových relacích mají v nabídce. Ochotně je vám přinesou i ukázat. Ostatně jsme v Itálii a ne v České republice, tak zde snad nehrozí nebezpečí, že by si nicnetušící zákazník objednal lahev Tignanella v prosté víře, že bude stát 10 až 15 € a pak s hrůzou zjistil, že mu za ně číšník naúčtoval třicetinásobnou cenu. Avšak jeden manželský pár reklamaci ohledně vína v naší přítomnosti měl a cítil se dotčen, že ho láhev červeného vína o obsahu 0,375 l přišla na 10 €! Inu, co byste očekávali od Holanďanů... Náš příjemný a zkušený Maître d‘ mi v tomto směru velmi ochotně poradil, vyjmenoval názvy vín v jejich nabídce a sdělil mi i přibližné ceny, takže ve finále byla spokojenost na všech stranách.

Na návštěvě ve vinařství Leone de Castris
Po typické italské snídani jsme druhý den s předstihem vyrazili po spojnici SS-16 Foggia-Lecce na jih do Salenta. V předcházející korespondenci mi Salvatore Rea, export manager vinařství Leone de Castris sdělil, že z Bisceglie je třeba počítat 1h30 až 2 hodiny cesty. To se však ukázalo být velkou nadsázkou. Jak se jezdí v jižní Itálii jsem již v minulosti někde popsala, takže pouze stručné resumé: totální anarchie na silnicích, kde pouze silnější přežijí a slabost se trestá, avšak brzy si uvědomíte, že Italové, kteří mají řízení motorových vozidel geneticky vrozené, vlastně vůbec nejsou nebezpeční (na rozdíl od pirátů silnic u nás), musíte zde být prostě jen tzv. na koni a na stejné úrovni jako oni (ovšem na D1 to nezkoušejte...). Když pak za Brindisi zahnete doprava na Squinzano a poté pokračujete do Campi Salentina, máte dojem, že jste se ocitli uprostřed Afriky... Ukazatele mnohdy chybějí a tak se může stát, že najednou jedete opačným směrem nebo se ocitnete v poli, v olivovém háji či ve vinici. Salice Salentino je malé městečko s úzkými jednosměrnými uličkami a Via Senatore de Castris, ve které stojí toto historické vinařství již od roku 1665, se nachází v samém centru, ale stane se, že o něm náhodný „jazyk", kterého jste zastavili na ulici za rohem, vůbec nic neví... Byli jsme očekáváni mezi 10h30 a 11h00 a na dveře kanceláře jsme zaklepali přesně v 11 hodin. Přivítal nás sám hrabě Piernicola Leone de Castris, jenž nás zavedl do jednací místnosti provoněné starodávností a antikou, které předsedá bysta jeho předka Salvatora, slavného protagonisty tohoto vinařství z minulého století. Staré historické láhve růžového vína Five Roses, které proslavili američtí GI's koncem druhé světové války, dekorují velkou dubovou tabuli uprostřed místnosti. Ve vinařství Leone de Castris www.leonedecastris.net se prolíná tradice s modernitou, velké dřevěné sudy ze slavonského dubu střídají nerezové tanky a baterie malých soudků barrique z Francie.

Po krátké prohlídce nás Salvatore Rea uvedl do neobvyklé degustační místnosti (viz foto), kde se k nám znovu připojil Piernicola Leone de Castris a jeho enolog Marco Mascellani, mladičký následník Riccarda Cotarelly (Sagrantino di Montefalco a Falesco), jenž nám představil převážnou část sortimentu vinařství. Degustaci zahájilo velmi zajímavé bílé víno s názvem „Messapia" z odrůdy Verdeca. Verdeca není de facto nic jiného než portugalské Verdelho nebo Verdejo ze španělské oblasti Rueda. Bylo to právě toto víno, byť ročníku 2005, které mne a mé kanadské kolegy (Nicole Barrette-Ryan a Irwina Wolkova) před časem zaujalo na sympoziu v Cortině d'Ampezzo. Tento vzorek pocházel již ze sklizně 2008 a bylo to svěží víno velmi intenzivního květnatého aroma a plné ovocité chuti. Pokračovali jsme barikovaným Chardonnay „Donna Lisa" Bianco Salice Salentino DOC ročníku 2007, které bylo velmi výrazné, ale potřebovalo ještě nějaký čas, aby se aroma nového dubu plně integrovalo. Následovalo Five Roses Rosé 2008. Toto víno bylo poprvé nalahvováno v roce 1943 do půllitrovek od piva, v době kdy spojenecká armáda, která se vylodila v Salernu, postupovala Apulií směrem k severu, kde měla za úkol bombardovat Němce, kteří tvrdošíjně hájili Siegfriedovu linii. Američanům zachutnalo toto svěží růžové víno, jenže Piero Leone de Castris (přezdívaný Don Pierino), dědeček Piernicoly Leone de Castris, tehdy neměl sklo, do kterého víno nalahvovat. Sklárny, které se nacházely na severu země za německou linií, měly jiné priority než výrobu lahví na víno. Američané mu řekli, ať je bez obav, že mu sklo seženou a přinesli stovky prázdných lahví od piva, které měli jako součást proviantu. Po válce se toto víno stalo prvním vývozním artiklem z Apulie a tak se vinařství Leone de Castris zapsalo do vinařské mapy a proslavilo ve světě.

K neutralizaci patra jsme přikusovali místní friselle a taralli pugliesi (suchary a preclíčky, typické pro Apulii), které se namáčejí do domácího olivového oleje.

A jdeme do červených: Primitivo di Manduria 2007, což je vlastně Zinfandel (nebo Vranac, podle toho, kde se zrovna nacházíte...), které je hluboké, marmeládově ovocité a na svých 14 % alkoholu vůbec ne agresivní; odrůdové Negroamaro 2006, které vděčí svému jménu „Elo veni" dcerušce Marialuise, jež vyřkla tato slova když se narodil její bratříček Piersalvatore...; Salice Salentino Riserva 2005 a „Dona Lisa" Rosso Riserva 2004 jsou typická vína ze Salenta, kterými se vinařství Leone de Castris proslavilo ve světě a pro jejichž cuvées se používají dvě autochtonní odrůdy Negroamaro a Malvasia Nera di Lecce. Obě zrála v dubovém sudu a poté ještě na láhvi, obě mají velký potenciál a obě se dají pořídit relativně za směšné ceny...

Jako tečku na závěr degustace jsme ochutnali opulentní sladké červené Negrino 2007 z odrůdy Aleatico s označením IGT Salento jako regionální víno, které je báječně komplexní a s 11 obj. % alkoholu dobře pitelné.

Čas letí a tak nezbývá než poděkovat za návštěvu, degustaci a knižní i tekuté dárky, jimiž nás personál vybavil na cestu zpátky. Však máme ještě naplánované toulky přes Mandurii do okolí města Martina Franca, kde se v Apulii nacházejí ony slavné trulli. Je třeba také najít obchod s místními specialitami a víny, jimiž chceme vyplnit obě poloprázdná zavazadla pro zpáteční let do Prahy, dále potřebujeme bankomat nebo nějakou osterii, kde berou Visa či Master Card a kam bychom si mohli zajít na typické regionální jídlo. Bohužel obchody, banky, pizzerie i bary v této části Itálie buď neexistují nebo jsou zavřené. Projeli jsme městy Manduria, Sava, přestáváme doufat a míříme tedy k Tarantu - tam přece musíme něco najít! Při průjezdu další, ničím nezajímavou obcí Fragagnano, John náhle zvolal „Eureka!" a ukázal na ceduli Enoteca - Ristorante před domem č. 45 na Via Taranto-Lecce, kde bylo možné i ze silnice zahlédnout jména běžných kreditních karet. Šel se pro jistotu podívat jestli je opravdu otevřeno, zatímco já jsem malý Matiz bez problému na hlavní ulici zaparkovala.

Napřed jíst, potom platit!
Restaurace byla prostorná a paní domu, která za pultem krájela na tenké plátky regionální uzeniny ukázala na několik prostřených stolů, kam si máme sednout, kromě toho poblíž pultu a kuchyni za ním, na němž stála láhev Prosecca a dvě nedopité sklenky a byl zřejmě určen pro ně. Majitel, pan Michele Minzera, nám přinesl vodu, chléb, olivy, tarallini, pršut, coppu a concassé z rajčat v olivovém oleji a nabídl nám víno ze svého sklepa, které vinifikuje jeho otec. Raději jsem vytáhla svou Clydesdale Bank MasterCard a přeptala se, zda opravdu berou platební karty, načež pan majitel zavrtěl hlavou a řekl, „No!". Nezabrala ani Visa největší italské banky UniCredit. Prý má rozbitou mašinu na kreditky... Začali jsme se tedy zvedat od stolu, když pan Minzera řekl: „Napřed se najíte a pak uvidíme... za rohem je banka... basta!" a jako primi nabídl místní těstoviny con carciofi e cardoncelle. Na dotaz co jsou to cardoncelle nám přinesl ukázat čerstvé houby, které vypadaly jako něco mezi našimi májovkami a holubinkami. Nesměle jsme kývli a já v duchu začala přemýšlet jestli jako platbu vezme můj starý Rolex nebo jeden z prstenů a pokusila se rychle schovat pod svetr starožitnou Pannu Marii, kterou nosím na krku...

Donna Minzera začala vařit a mezitím přišel další muž se ženou, kteří si sedli ke stolu pro štamgasty a s majitelem pak pokračovali v konzumaci svého Prosecca a antipasti. Za chvíli se tato žena objevila u našeho stolu a zeptala se nás perfektním americkým přízvukem, jak se nám tu líbí. Samozřejmě jsme řekli, že ano, načež ona začala lamentovat, jak 20 let žila v New Yorku a v Las Vegas a teď musí žít v tomto zapadákově, protože její partner, místní „rajčatový baron", nechce do Ameriky, jelikož svou farmu nemůže opustit... Jak jsme zjistili, když jsme si pochutnávali na výtečných orecchiette a fricielli (viz foto) s artyčoky, čerstvými houbami a pomodori, ta rajčata, která opravdu chutnala jako rajská jablíčka, byla od něho. Krmě byla tak vynikající, že jsme spořádali celou mísu. Když přišel čas placení, zeptala jsem se „Američanky", kde je tady ta banka, načež pan majitel s klidem Angličana přinesl mašinku na kreditní karty, která najednou perfektně fungovala a vše nás to přišlo na 24 €!
 
Yours trulli
Region Apulie je v Itálii nejen největším zdrojem vína, ale i olivového oleje. Půda je suchá a kamenitá, nicméně obyvatelé tohoto regionu byli od nepaměti kompetentní zemědělci, což shledali již Féničané a Řekové. Půda se nejprve před obděláváním musí zbavit kamení, které místní obyvatelé tradičně využívali ke stavbám kónických tvarů, tzv. trulli, které jim sloužily jako příbytky či kůlny. Pokaždé když se pole vyorá a zbaví kamenů, vznikne nové trullo a tak to pokračuje až dodnes, kdy jsou tyto stavby národní památkou. Největší koncentrace trulli se nachází v okolí města Martina Franca, a to v lokalitách Alberobello a Locorotondo, které jsou zároveň také známé svou produkcí vína.

Když jsme v pozdním odpoledni dorazili do této oblasti, počasí bylo stále horší a horší. Průtrže mračen střídalo slunečno a já měla štěstí, že se mi ještě před západem slunce podařilo nafotit několik trulli. Jsou fascinující a jsou absolutně všude. Stojí uprostřed kamenitých políček, kde tradičně sloužily jako místo odpočinku pro rolníkova hospodářská zvířata, jsou součástí domů i honosných sídel a dokonce i některé hotely jsou stavěné ve stylu trulli. Na portále www.trullipuglia.com můžete najít i své vlastní trullo k pronajmutí, pokud byste se rozhodli někdy strávit romantickou dovolenou v regionu Apulie a za nějakých 50 000 € si dokonce lze jedno pořídit.

Druhý den, na svatého Valentýna, bylo Alberobello pod sněhem a teploty v Apulii klesly pod bod mrazu. Dokonce i na pláži v Bisceglie padal sníh...

Odkaz: http://www.repubblica.it/2009/02/sezioni/cronaca/maltempo-6/15-febb/15-febb.html