Koncept rukodělného welness pro vína
Nedělám si iluze, že by v doznívající kocovině měl někdo pomyšlení na práci a dával si unáhlená předsevzetí. Myšlenky na nějaký rukodělný výtvor musí zrát v hlavě delší dobu a je třeba pokreslit spoustu papíru a propočítat stovky čísel, než se poprvné nástroj zakousne do panenského materiálu. Promýšlení smělých plánů do titěrných detailů patří k mým oblíbeným sportům, berte tedy dnešní článek jako vedlejší produkt této kratochvilné zábavy. Ale třeba i to může být někomu někdy k užitku.
Zdejší kraje jsou zaslíbené pro bastlíře a kutily všeho druhu. Když jsem se ještě zajímal o audiotechniku, nechal jsem se též strhnout weby šikovných konstruktérů, kteří se o své geniální plány podělili s ostatními. Pravda, málokdy z toho něco fungovalo, dodnes mi ve skříni leží pomníčky prakticky hotových předzesilovačů a převodníků, které sice nedokáží převádět ani zesilovat, ale jsou krásné a ta dobrodružná cesta, která k nim vedla, ty desítky hodin pronikání do problému, plánování, shánění, řezání, vrtání, pájení, toho fakt nelituji.
Asi každý, kdo propadl jen trochu víc vínu, víc nebo míň řeší problém se skladováním svých pečlivě vybraných vín. Každý si chce zakusit na vlastní kůži, kam se posune víno od špičkového vinaře ve skvělém ročníku po několika letech. Všechna řešení mají své mouchy: lednička, kterou asi každý začíná, prý vysušuje korky, kompresor jí vibruje, drží teplotu příliš nízko na to, aby se vína mohla vyvíjet, navíc hrozí natažení nežádoucích pachů skrze korek. No, upřímně řečeno, tuhle jsem měřil vlhkost ve své ledničce a nebylo to tak špatné. To víc vadí to neustálé otevírání a zavírání dvěří, to dennodenní kolísání teplot. Musím ovšem říci, že ty realistické koncepty (jako ten Petrův), které vycházejí z toho, že kolem skladování vín je zbytečný humbuk a v podstatě stačí si koupit obyčejnou monoklimatickou lednici a jednoduchou úpravou regulátoru teploty se dosáhnout příznivějších 12-15 °C, v podstatě mohou mít pravdu a určitě představují nejlacinější optimální řešení vůbec.
Speciální vinotéka by měla být prý nejideálnější, jen kdyby nebyla tak příšerně drahá. Baumatic na čtyřicet lahví může na chvíli uspokojit začínající nadšence, ale věřte, že jakmile vínu propadnete, počty odpočívajících lahví začnou narůstat a pod nějakých 140 lahví ani nemá cenu svůj archiv koncipovat. V této velikosti však ceny důvěryhodných značek začínají na nějakých 27.000,- Kč a představa, že něco takového stěží bez úhony vydrží kýžených 20 let, které některá špičková vína vyžadují k cestě na vrchol, vás donutí spíš přemýšlet o něčem festovním, méně kompromisním - třeba taková vinotéka od Miele, to už by mělo něco vydržet. Na tu si ovšem přišetřete, stojí 80.000,- Kč. Kýčovité kousky v mahagonovém dřevě stojí i víc. Dobrým tipem jsou vinotéky druhé jakosti, trochu bouchlé či povrchově škráblé s příslušnou slevou na www.nove-levne.cz.
Sklepy se dělí v podstatě na čtyři skupiny: (příliš) suché - tam korek vydrží tak tři roky, (příliš) vlhké - tam etikety shnijí po dvou měsících, s nevhodnou či kolísavou teplotou (tj. cca mimo těch 9-11 nebo12-15 °C) a příliš drahé (předplacené boxíky za 2-7 tisíc/rok, kam sice s trochou vynalézavosti natřískáte nominálních 200 lahví, ale pak zapomeňte na to, že se jednoduše dostanete k té lahvi vespod, která už dosáhla lahvové zralosti.
A což takhle si něco šikovného sám postavit? Náklady by mohly klesnout na přijatelnou mez. Čas od času mne tahle myšlenka přepadá, takže jsem už věnoval dost času monitorováním toho, co trh v tomhle ohledu nabízí, promýšlení, počítání. S radostí se podělím, třeba tím odstartuji vlnu bastlení i mezi vínomilci. Co je na takový klimatizovaný prostor pro vína potřeba?
Za prvé nějaký vhodný chladicí agregát. Snad prý dvě tři velké firmy nabízejí přes síť prodejců k zakoupení i samotné ledničkové kompresorové agregáty. Elektrolux by měl být jedním z nich. Jenomže klasický kompresor, to už skoro nemá moc výhod nad variantou „Kup si obyčejnou monoklimatickou ledničku". Maximálně tak si můžete zadaptovat nějaký vhodný výklenek, panelákovou špajzovou či vestavnou skříň, kam by se vám lednička „vo fous" nevešla. Jako hlavní nevýhodu těchto agregátů ovšem vidím jejich (ne)spolehlivost. Máte-li pech při nákupu, dřív nebo později, popřípadě pravidelně a často z měděných trubek uniká chladící médium a opravář u vás bude častým hostem. Čím levnější šunt, tím dřív to bude. Mluvil jsem s chlaďaři, na některé značky už zrušili i záruční servis, protože by přišli na buben - současné modely mají daleko k fortelným komunistickým Calexkám. Jsou koncipovány, aby nedlouho po záruce byly nahrazeny modernějším modelem. Mnohem lepší se mi jeví agregáty na principu Peltierova článku. Peltier je destička speciálního polovodiče, která se průchodem proudu na jedné straně ohřívá a na druhé chladí. Na obou těchto stranách je žebrový chladič a ventilátor. Dřív byly tyhle systémy malé a drahé, ale teď na www.supercool.cz nabízejí celou škálu různých velikostí za jakžtakž zaplatitelné ceny. Výhody: žádné trapné médium, co může unikat, žádné vibrace, jediné, co může časem odejít (v manuálu je min. životnost 5-6 let) je větrák, ten je ovšem jednoduché a laciné vyměnit. Nevýhody: to by ukázala až praxe. Jaká je hlučnost, jestli to bude spínat často či poběží neustále - tudíž kolik to prožere za rok, jestli se na tom bude kondenzovat voda či hromadit led, jestli bude zamrzat větrák na chladné straně... Každopádně už z firemních stránek vyplývá, že pro vinotéky jsou tyto agregáty určeny, používají je, mimochodem, i ty malé Baumatiky i luxusní „stolní" minichladiče drahých lahví. Také se montují do autoledniček. To je mimochodem další problém: nejenom Burgundy jsou v Čechách urážlivě předražené, chcete-li si z dovolené přivézt nějaký ten kartón bez přirážky, od určité kategorie vín už začnete řešit to, jak moc desetihodinová doprava letním vedrem Grand Cru lahvím uškodí. Co takhle nějakou šikovnou vložkou odizolovat část kufru a ochladit peltierem? Supercool to nabízí doslova jako stavebnici: vyberete si podle velikosti skříně či prostoru agregát (podle nich by i s nějakou „sichr" výkonovou rezervou měl na skříň o 140 vínech - řekněme tedy vnitřní objem 370 litrů - stačit model AA-040-24 za 6.767,- Kč bez DPH ), termostat (úplně stačí ten nejjednodušší BC-20 za 1.507,- Kč bez DPH, pro autoledničky spíš BC-21), odpovídající zdroj (zřejmě NSO-100 za cca 2.200,- Kč) - a je to. Termostat vám i na požádání sami zamontují. Zbývá jen propojit zdroj s agregátem kabelem vhodného průřezu a též do zdroje přivést 220 V skrze kabel, který není součástí dodávky (tedy mají i zdroje v krabici s kabelem, ale to je o dost dražší. Pokud bude zdroj někde schovaný před dětmi a vlhkostí, úplně postačí ta levnější verze v plechové krabici). Puristé jistě ještě použijí síťovou zásuvku s přepěťovou ochranou, aby prodloužili životnost celého zařízení. Stojí 65 až 200,- Kč. Nechají se i přikoupit různé bazmeky na odvod teplého vzduchu z uzavřeného prostoru i jakýsi rám pro zasazení do stěny či dveří, ale stojí to peníze navíc. V Supercool mají opravdu příkladnou komunikaci, dodají kompletní dokumentaci mailem, spočítají, poradí.
Dál potřebujete prostor s víny odizolovat. Izolace pro Peltiera prakticky nutně vyžaduje to nejdokonalejší - a to je polyuretan. Schválně se podívejte, jak tenoučké stěny mají lednice i speciální vinotéky. Tuhle tloušťku snad uplatil ČEZ nebo co. Kolik musí propálit energie takovéhle komerční kusy za rok, za dvacet let! Já bych u bastlířské verze nešel pod poctivých 8-10 cm. Sice u skříně počítané na 140 lahví to u 8 cm znamená nejméně 4000,- Kč, ale to by měla být investice, která se s časem bohatě vrátí. Polyuretanové desky i v těch 8 cm nabízí i Supercool, ale opravdu předražené. Jedinou výhodou je, že u nich je to ideální rovný a čistý polyuretan se samolepící vrstvou z jedné a s PVC panelem z druhé strany. Když proslídíte internet, najdete i levnější dodavatele. Stavební firmy nabízejí panely různě profilované a obyčejně překryté nějakým plechem (hliník třeba). Slabinou se jeví, že vám prodají jen po deskách , takže draze zaplatíte i pravděpodobné odřezky, nehledě na komplikovanou dopravu a rozřezání vlastními silami. Světlo v temnotě představuje firma Chladírenský servis Jedlička (zde). Ti se sice na webu tváří, že dodají čistý hladký polyuretan, ale je to z obou stran potažené železným (tedy potenciálně reznoucím) plechem natřeným potravinářskou barvou. Velkou výhodou ovšem je, že vám to nařežou podle vašich specifikací a zaplatíte tudíž jen čistou plochu. Mají několik poboček, což může dost zlevnit dopravu a s panem Jedličkou se opravdu dobře komunikuje. Problematický je ten plech. Na jednu stranu je nosný, takže při troše šikovnosti vlastně ušetříte za plášť skříně, stačí jen sestavit oněch šest plechopolyuretanových stěn a jednu z nich pověsit na panty. Ale při rovném kolmém řezu se plechy stanou na mnoha místech tepelnými mosty. Snad nějakým způsobem umí do polyuretanu vyříznout i nějaké rohové zámečky, to by bylo ideální, předpokládalo by to přesný výkres a přesnou práci řezajících. Po zkušenostech s různými speciálními zakázkami a mnou dodanými výkresy firemním fachmanům jsem trochu skeptický. Obrňte se trpělivostí a vysvětlujte dokola.
Kdo by chtěl ultimativní řešení, obalí polyuretan zvenku ještě plechovým pláštěm. Počítáte-li s kolekcí opravdu vybraných vzácných a drahých vín, vězte, že pro pojištění sbírky pojišťovna vyžaduje její uskladnění v trezoru, jehož definice je uzamykatelná skříň s tloušťkou plechové stěny min 2,5 mm. Plechařina na 140 lahvovou skříň vyjde tak na 3-4 tisíce Kč. Plus ještě fortelné panty a uzamykací systém, přinejmenším nekompromisní TOKOZ GOLEM petlice a zámky. Samozřejmě cítíte, že stavba se prodražuje. Trochu ušetříte, když skříň koncipujete jako nepřenosnou (byť třeba rozebíratelnou) do rohu místnosti, tři stěny tvoří plechový plášť, tři masivní nebo panelová zeď místnosti. Nebo výklenek v tlusté stěně je požehnáním.
Vevnitř musíte mít ještě nějaký policový systém. Ze zkušeností, jakmile máte v polici víc jak tři vrstvy vín, už tu lahev ve spodní řadě nevytáhnete. Asi bych sáhl po nějakém regálovém řešení, kterých nabízí hodně všelijaké ty hobby megamarkety. Tady je zase plech na polyuretanu požehnáním. Jinak máte problém, jak ukotvit v měkkém polyuretanu váhu mnoha desítek lahví na policové konstrukci bez toho, že by vám tepelný most procházel izolační stěnou. Ideální by byly police výsuvné (Vysunout a zavřít, než uteče chladný vzduch, vybrat požadovanou lahev a vrátit rychle polici zpět. To ovšem chce vyřešit, jak to udělat, aby se lahve nerozsypaly - suché zipy, řemeny, protiskluzové povrchy, zarážky... Taky jestli tu polici vůbec unesete) a nereznoucí, nehnijící, lehké a přitom pevné. Že by z nějakého vhodného plastu?
No a pak by zbývaly jen měřící přístroje a ostatní veteš. Existují digitální teploměry a vlhkoměry s vyvedenou externí sondou. Stojí od cca 300,- Kč. Levnější řešení jsou ručičkové měřiče, třeba nejlevnější vlhkoměr stojí kolem 60,- Kč, ale už musíte buď řezat do izolace nebo otvírat dveře. Ještě tak vlhkoměr možná není třeba sledovat denně, ale teploměr je třeba mít vyveden ven. Jak můžete regulovat vlhkost? Zvlhčovat asi nějakou nádobou s vodou nebo namočeným molitanem, vysoušet takovými těmi vlhkostop patronami (Ceresit nebo UHU - cca 200,- Kč; pozor - nepřevrhnout a nerozlít, je to leptavé. Možná bych raději viděl plátěný pytlík s vysušeným silikagelem). Stejně tak nežádoucí pachy (pozor na smrad z některých nových plastů či pryží a čerstvých nátěrů) lze eliminovat aktivním uhlím, třeba v podobě různých výměnných vložek do kuchyňských digestoří. Ty s granulemi stojí tak 200 až 700,- Kč. Taky je třeba něčím utěsnit spáry uvnitř skříně. Nejen proti unikání chladu, ale i případné kondenzované vlhkosti. Možností je spoustu: folie z pěnového plastu, silikonové těsnící pasty (berte ty neutrální, většina levných silikonů je kyselá, smrdící octovou kyselinou, která ocelovému plechu akorát pomůže reznout) nebo polyurethan ve spreji.
Když to všechno podtrhnete a sečtete, povytáhnete možná obočí. Pokud půjdete cestou minimálních nákladů nebo něco z materiálů budete mít už v zásobě, oželíte plášť a ztenčíte izolaci, pak hezkých pár tisíc oproti sériové vinotéce ušetříte. Ale i pokud budete stavět nekompromisněji a cena se vyšplhá na roveň ceny vinotéky z obchodu, tak pořád (při dostatečném levelu zručnosti, pečlivosti, sofistikovaného plánování a nástrojového vybavení) dostáváte za stejné peníze daleko lepší produkt, pojistitelný, trvanlivější, na míru postavený a hlavně daleko lépe zaizolovaný, což oceníte zejména při placení účtů za elektriku. No a co teprve ten pocit vlastní hrdosti nad vykonaným dílem, obdiv manželky a uznalé pohledy návštěv... tomu se hotovka z obchodu prostě nevyrovná. Ovšem, z vlastních stavitelských zkušenosti musím připustit i možnost výskytu v zoufalství vykřičených sprostých slov, kopání do pláště, ba i zranění či dokonce fatálního neúspěchu. No elektricky je to jen primitivní spojení dvou kusů kabelama, ale stejně... jestli můj zrak zavadí o ten elektronkový předzesilovač, budu se muset ke stavbě asi hooodně vyhecovat :-)
Jinak Chladírenský servis Jedlička (ale i jiní) stavějí samozřejmě vinotéky na klíč. Takové ty větší, přes celou stěnu či celou místnost. To kdybyste kupovali celé kartony en primeurů a peníze nebyly limitující. S klasickými agregáty kompresorovými (ty vám prodají i samostatně). Ptal jsem se na dlouhodobou spolehlivost těchto agregátů. Dostal jsem trochu vyhýbavou odpověď.
No tož, hodně zdaru, „komo já já jupí jupí jé!" a pošlete fotky výsledků, k větší slávě zveřejníme, pochválíme.
