Seriál o vinětách X. - Odpovědnost za své jméno
Doufám, že mě jazykozpytci neztepou do špičata za toho Matušku - jeden totiž žije pod vlivem našeho zpěváka Waldemara, který ".. někdo má pletky rád, ale já si dám sklenici vína!..." Je-li "Matuška" jméno německé (čemuž navíc ten křestní "Waldemar" spíše nasvědčuje), tak jsem se asi spletl :-)Jako příklad zřetelné a nesmazatelné stopy našich vinařů v cizině, nechť nám poslouží pan Jožka Seppelt, ostravák německé národnosti ze Sudet (přesněji z "Prajzké" - oblasti tehdy ještě patřící k Prusku). V době zlaté horečky v Austrálii neodolal vidině snadného zbohatnutí a jako řada jiných dobrodruhů, odjel na druhý konec světa pokoušet štěstí. Avšak ač původně zlatokop, ve zlatonosné šachtě nikdy skutečně nepracoval. Místo lopotné dřiny na rýžovištích získal svůj majetek mnohem šikovněji - elegantně obehrával úspěšné zlatokopy v hazardních hrách. Proto si již za dva roky mohl koupit rozsáhlé pozemky, které naštěstí osázel révou a začal vyrábět víno.Dnes je Vinařství Seppelt jedno z nejslavnějších a největších v jihoaustralském státě South Australia. Je součástí obří společnosti Southcorp., která vlastní desítky dalších vinařství. K nim patří i věhlasná jména jako Penfolds, Lindemans nebo Rosemount. Po „našem" Jožkovi se jmenuje dokonce i docela velké město Seppeltsfield. A nezapomeňme ani na zlatokopy. Ve vytěžených zlatých štolách pod městem Seppeltsfield se skrývají mnohakilometrové sklepy plné zrajícího vína...Na australských etiketách ze slavné jižní oblasti Barossa Valley potkáme i další česky znějící jméno Charles Cimicky - právě jedno jeho víno z tohoto údolí získalo pro Austrálii první zlaté medaile na výstavě vín v Londýně v roce 1833... Známějším jménem je ale jistě vinař z Velkých Bílovic, také v Austrálii úspěšný - Pavel Osička. V roce 1955 založil u protinožců firmu, dnes známou především svými skvělými červenými víny. Věřím, že někteří z Vás dnešní "zbylé" Osičkovy z Bílovic (je jich tam hned několik větví rodiného stromu) osobně znají.Jistě bychom takových příkladů našli více. Zkusme se však dnes ještě zamyslet nad jinou otázkou. Chce-li vinař získat slušné renomé, je také etiketa jedním z podpůrných prostředků, jak toho může dosáhnout. Má vinař trvat na zavedené značce svého vína, která je už roky známá, nebo má každou sezónu přicházet s novinkami (protože zákazníci hledají stále něco nového)? Jistě všichni ve svém okolí známe příklady obojího druhu. Ohlédnutí zpátky jasně říká, že trpělivá, mnohaletá práce na budování vlastní značky je cestou sice pracnější, ale i cestou jistější. Podíval jsem se, které z našich značek vín, tedy která z našich známkových vín jsou stálicemi na trhu. Mohu jmenovat např. déle než 50 let vyráběný „Pražský výběr (přírodně nasládlých vín)", valtické „Gracie" (bílé, růžové i červené), nebo známou Bzeneckou Lipku<, vyráběnou dokonce ještě před druhou světovou válkou. Citovat by jistě šlo i dále. Přes všechny změny názvů jejich výrobců, přes měnící se ředitelství a přetiskované ceny, značka zůstává. Vsadím se, že ač tato vína třeba nepijete, určitě je znáte právě podle té jejich desetiletí propagované značky. Starším příkladem takové značky je dnes již opouštěná, v minulých desetiletích však hojně známá Tesavela, značka desertního vína (původně však značka soukromé firmy Tesařík & Pavela).Jak souvisí téma českých vinařů v cizině s tématem držet či nedržet se vlastní značky vína? Velmi úzce. Všimněte si, že u mnoha zahraničních soukromých firem je často značka vína rovna jménu vinaře. Tak tomu bylo i u našich firem za tzv. první republiky a (bohudíky) je tomu stále častěji i dnes. Osobně se mi líbí také etikety, na nichž je fotografie někoho z rodiny vinaře - pradědy, nebo zkrátka zakladatele rodinné vinařské tradice. Je to jistě pro současnou generaci memento... Etiketa se jménem vinaře je podle mne mnohem osobnější, výrobce více zavazuje a pro nás, zákazníky enofily, to znamená jen jedno - může to být jedině k dobru vína samotného...
