O Víně

Po několika mailech s J. jsme dospěli k závěru, že by bylo dobré sepsat článek, který by se zaobíral výše uvedeným, tedy tím, co nám na našich vinařích vadí. Předem podotýkám, že si našich vinařů nesmírně vážíme a pokud to jen trochu jde, snažíme se je protěžovat před vinaři zahraničními (např. při nesmyslné kritice některých našich výborných vín). Nezávidím a obdivuji jejich dřinu s nejistým výsledkem. Avšak domnívám se, že některé věci skutečně dobře míněnou kritiku zaslouží, protože může být prostředkem k nápravě, ze které nakonec budeme mít prospěch všichni.

Tento článek si neklade za cíl úplnost, neboť toho nelze dosáhnout. Spíše bychom chtěli upozornit na problémy a rozproudit diskusi. Pokud se objeví zajímavé názory (v což doufám), můžeme vydat článek další, v podobě jistého manuálu. Vinařům by mohl být přínosný i náš přístup, protože se na ně budeme dívat z pohledu koncového zákazníka, který má zájem si jejich vína koupit bez prostředníka. Dále bych chtěl vyzdvihnout svou nestrannost (nejsem spojen s žádnou vinařskou firmou) a to, že patřím mezi průměrné konzumenty, neboli jsem reprezentativním vzorkem :-). Článek bych rozdělil na mylné předpoklady vinařů a veřejnosti a dále pak už konkrétně na to, co mi vadí.

Mylný předpoklad vinařů
Z degustací a debat s vinaři mám neodbytný pocit, že jejich cílem je dostat svá vína do nějaké distribuční sítě (supermarket, vinotéka, obchodní zástupce). I laikovi je jasné, že tato distribuční síť neprovádí svou činnost zadarmo a zdražuje tak konečnou cenu produktu. Studie, kterou jsem četl asi před 14 dny na idnes.cz, hovoří jasně - většina menších zahraničních vinařů prodává až 90 % produkce přímo ze sklepa koncovému zákazníkovi.

Mylný předpoklad veřejnosti
Vína v supermarketu jsou masově vyráběna a tudíž levná, vína od malých vinařů jsou mnohem dražší a tuto svou zkušenost si veřejnost ověří ve vinotéce. Nikoliv. Nákup v supermarketu je jen pohodlný, nikoliv levnější.

A teď zkusme oba předpoklady sloučit a počítat:
Jak jsem uvedl, jsem průměrným konzumentem. Za rok vypiji nebo rozdám (narozeniny, vánoce, svatby) zhruba 100 láhví vína. Předpokládejme, že doprava a nájem zdraží víno konstantně ve všech oblastech ČR (tedy, že si všichni přirazí zhruba stejně). Víno, které koupím na Moravě u vinaře, stojí 100,- Kč (jedna láhev 0,75 l, bez množstevních slev). Stejná láhev, umístěná ve vinotéce, stojí zhruba 200,- Kč (nehodlám být chytán na detailech, jde mi o řádová čísla). Neboli za rok dám svému obchodníkovi 10.000,- Kč. A cesta na Moravu tam a zpět automobilem mě stojí asi 1.500,- Kč neboli mohu jet 6x a pořád budu mít stejné náklady, jako když budu nakupovat u obchodníka (a vynecháme, že láhví koupím u vinaře více, s drobnou přirážkou prodám přátelům a tak si část nákladů umořím). Co tedy veřejnost od cesty odrazuje? Stručně řečeno, to, že se vrátí s nepořízenou. A vinaři jim tento pocit nijak nevyvrací. Kde dělají nejčastější chyby?

Internet
Je nutné pochopit, že internet je komplexní, snadno dostupné a levné médium. Dá se na něm snadno hledat a nacházet, v čase, který si sám určím. Mohu se prezentovat nejen prostým textem, ale i obrázky, filmy, zvukem atd. Soubory s trvalou platností (např. ceník, mapka, kontakt) si zákazník může stáhnout do svého počítače pro pozdější použití.

Webové stránky
Webové stránky jsou naprostým základem činnosti. S vinaři (a nejen s nimi), kteří je nemají, odmítám ztrácet čas. Ale co je mnohem důležitější - prakticky není šance se o nich dozvědět. Přitom tvorba zcela prostých stránek - tedy co produkuji, kolik to stojí a kde mě dotyční mohou zastihnout (fyzicky, mobil, mail) je velmi levnou záležitostí a to i s aktualizacemi. Zvládne to jakýkoliv technicky zdatnější student a tomu odpovídá i cena (do tisícovky za tvorbu, jednou ročně aktualizace za zhruba 200,- Kč), nehledě na možnost platby v naturáliích :-), přičemž příprava materiálů nezabere ani dva večery. Ale stále platí - čím více, tím lépe, navíc za stejné peníze. Proč neuvést zajímavosti o svých vínech, ceny, které jsem získal nebo akce, kterých se zúčastňuji. Rovněž zcela samozřejmou kolonkou by měla být diskuse, protože málo platné, osobní zkušenost je vždy tou nejlepší reklamou. I s rozšířenými kolonkami se stále jedná o jednoduchou přípravu na několik večerů.

Kamarádovi je 26 let a je obchodním ředitelem ve firmě. Uvažoval, že koupí asi 100 láhví vína jako dárek pro zaměstnance. Tak se mě ptal, a aniž věděl, že na tomto článku pracuji, povídá - říkej mi jenom firmy s webkama, nemám čas někam zdlouhavě telefonovat. Doporučil jsem mu tři firmy, jedna neměla na stránkách ceník, zachránilo jí pouze to, že promptně reagoval její obchodní zástupce. Ale znovu se mi potvrdilo, že webové stránky jsou naprostým základem.

e- shop
Zvláštní kategorie, která je již náročnější, ale stále se ještě jedná o prodej koncovému zákazníkovi. Především je nutné angažovat spolehlivou spediční firmu a sám být spolehlivý, musím mít pravidelný přístup k internetu - zde bych upozornil, že na internetu jsou třeba všechny střední a většina základních škol, tedy se mohu dohodnout tam a nemusím mít internet nutně doma. Výrobky by již měly být nafoceny s detailními popisy a cenami. Samozřejmostí je nutnost připravit obchodní podmínky nebo jednotné formuláře. Osobně se domnívám, že tento způsob prodeje se vyplatí až od určitého obratu, ale jeho výši si netroufám stanovit. Neboli naopak striktně tento způsob zavádět pro všechny vinaře považuji za hloupý.

Databáze
Opět doporučuji angažovat vysokoškolské studenty a zde se jedná spíše o aktivitu sdružení. Tedy jednotné stránky více výrobců, kdy všichni musí dodat údaje v určité podobě, aby se dalo hledat a porovnávat. Je to pracné, ale pokud se podaří, skvělé.

Shrnutí:
Jako největší nešvar našich vinařů vidím úplnou absenci webových stránek, případně jejich zoufalou neaktuálnost, a dále nulovou nebo pomalou reakci na dotazy přes e-mail.

Návštěva vinařství
Řekněme, že se na Moravě ocitnu jako rekreant, který zná jediné slovo - víno. Případně jsem poněkud více informovaný milovník vína, který ale ještě přesně neví, která vína zakoupí a u koho. Nebo mám povědomí o některých sklepích a hodlám je navštívit. To vše se dá schovat do termínu návštěva. Ovšem nezájem řady vinařů prezentovat se, je někdy únavný. Rekreant pak odjede do nejbližšího supermarketu a my ostatní tam, kde jsou ochotnější.

Sklep
„Nejsem telepat, ale gramotný, "chtělo by se říct. Chci-li svá vína a produkty prodávat, pak musím stanovit prodejní podmínky - tedy kdy, kde a v jakém čase si mohou lidé má vína koupit, případně kam mají zatelefonovat. Není nic horšího než neoznačený sklep (fajn, je asi soukromý), označený slovy prodej vína, případně jen názvem firmy (nejspíše se předpokládá, že zde vystojím důlek, dokud někdo nepřijde). Chápu, že malí vinaři jsou na všechno sami, ovšem nic jim nebrání uvádět číslo svého mobilního telefonu. Tak například probíhala naše domluva s ing. Hajdou - "..jo, jste u mě před sklepem, za deset minut jsem tam ...", nebo s Abrlovými - Dnes nemáme čas, ale můžete přijít zítra v osm večer? Ano? Budeme se těšit. Pokud uvedou prodejní dobu, kdy se ve sklepě prodej uskutečňuje, měli bych jí za všech okolností dodržovat - nedochvilnost a nespolehlivost vidím jako zásadní nešvar. Rovněž bych měl zákazníky informovat, zda jde o stálou pracovní dobu nebo jen sezónní (například sklep je otevřen pouze od května do září, jinak ne) případně o jakýchkoliv změnách (třetí týden v srpnu jsem na dovolené, služební cestě a bude zavřeno, zákazníkům se omlouvám), toleruji i nápis typu - Zkuste zabouchat a pokud nikdo nepřijde, tak tu nejsem - pořád lepší nějaká informace než žádná. Je mi trapné se o tom zmiňovat ,ale přijde mi, že tyto základní poučky vztahu prodejce - zákazník nějak upadly v zapomnění.

Degustace
Považuji za samozřejmost, že dostanu alespoň některá vína ochutnat a vinař by měl být na tuto skutečnost připraven. Častou výmluvou bývá, že není kde a vinaři nemají čas. Osobně si myslím, že když se chce, leccos jde. Pokud se jedná o degustace, nikdo mi nevymluví, že nějaké místo se vždycky najde - i kdyby stoleček a pár židlí u sklepa někde ve stínu. Jedná jde jistě o sezónní záležitost, ale nejvíc lidí se zde přeci vyskytuje právě v tuto dobu. Nikde není psáno, že degustaci nutně musí vést sám vinař, může angažovat na vinici „nepotřebného" člena rodiny nebo studenta, který si chce přivydělat (může se domluvit více vinařů). U tohoto člověka naprosto postačuje, pokud mi sdělí, co se bude degustovat a co to bude stát. Vše ostatní (charakteristika degustovaných vín, ceník, kontakt) můžu dostat na několika sepnutých listech A4. Dotyčný musí umět pouze otevřít, nalít a případně prodat objednané.

Obrovsky nedoceněnou oblastí ze strany vinařů jsou různé zajímavosti, které jeho sklep odliší od všech ostatních (přirovnal bych ke kvasnicovému nepasterovanému pivu, které je vařeno třeba pouze u příležitosti otevřených dveří pivovaru) a které lze realizovat z různých důvodů pouze při osobním kontaktu - opět nemohu nevzpomenout cuvée Cabernet Moravia, Muškát moravský a Pálava, nabídnutý nám u pana Abrleho jako neprodejná rarita. Přitom pro většinu veřejnosti je exotické již samo servírování koštýřem ze sudu.

Shrnutí:
Nejčastějším nešvarem při návštěvě sklepa a vinaře je nemožnost ho zastihnout, ochutnat jeho vína a uskutečnit nákup.

Sdružení vinařů
Sdružení vinařů by měla náklady rozdělit mezi své členy a tím umožnit uskutečnění výše řečeného. Jejich úkoly jsou také v podstatě totožné, pouze ve větším měřítku. Prakticky úplně chybí možnost exkurzí, ať už do vinic nebo do sklepů, případně možnost se zúčastnit - agroturistika, samostatnou kapitolou je opět propagace. Zastávám názor, že nápad a vtip je často více než množství peněz.