O Víně

Po webových stránkách www.m-vino.cz jsem mlsně pokukovala už delší dobu. Nejenže na nich Vinný sklep Musílkova nabízí své motto „moravská vína od malých vinařů za malé ceny" ve velmi povedeném a sympatickém designu, ale dále ho sebevědomě rozvádí slovy „kvalitní zemská, odrůdová a přívlastková moravská vína od malých vinařů. Naprostá většina z nich hospodaří na vlastních vinohradech a víno vyrábí přírodní cestou v malých šaržích v tradičních rodinných sklepech." No nekupte to!

Jenomže pořád nebyl čas, ochotný kumpán, vhodná příležitost a pak taky ty Košíře! V mých představách odvrácená strana Prahy. Místo tak vzdálené, že jsem radši jezdila ochutnávat na Moravu. Místo, odkud se nedá večer dostat domů. Místo, kde uvíznu navěky. No prostě zkreslené blbosti. Moje blbosti, samozřejmě. Teď už v tom mám jasno (ve skutečnosti je celá Praha centrum, jen já bydlím na periferii :-).

Když mi ale pan majitel Schlindenbuch napsal, že pořádá soukromé degustace pro šest až osm lidí, bylo rozhodnuto - vždyť taková komorní akce je přesně to, o čem vždycky sním na těch padesátihlavých masovkách plných zadarmo-pijáků. Splašit dalších pět šest lidí není přece problém! Do karet mi nečekaně nahrála slavná ekonomická krize, díky které nám byl uzmuta vánoční firemní pijatika. Zůstalo tedy na jednotlivých odděleních, jestli si před Vánocemi jen řeknou „čau v pondělí" nebo se někde důstojně rozloučí společným zpitím se do němoty. Zvolili jsme druhou, důstojnou možnost, a protože se nás v kanceláři pohybuje právě oněch šest až osm, navrhla jsem Vinný sklep v Musílkově ulici. Kolegové souhlasili, pan Schlindenbuch taky, takže jsme před Vánocemi vyrazili.

Moje předsudky o konci světa vzaly brzo za své, protože jsme tam tramvají byli asi za půl hodinky. Cestou od zastávky do mírného kopečka jsem si sice od kolegyň vyslechla, jako bych je hnala v lodičkách na Sněžku, a taky spolupracovníkům uštědřila šok, když zjistili, že se nejedná o prověřený a vyzkoušený podnik, ale o první návštěvu, ve skutečnosti jsme ale sklep našli snadno a je z centra poměrně dostupný. Ačkoliv jsem díky nerozhodnosti kolegů třikrát měnila počet účastníků a několikrát čas, kdy dorazíme (který jsme nakonec stejně nedodrželi), byli jsme přijati opravdu vlídně.

Vinný sklep pana Schlindenbucha je fajn místo pro vinného nadšence. Když se k němu poprvé dostal, jednalo se o takovou tu haraburďárnu, kde osmdesát let nikdo na nic nesáhl. Dnes má podobu úzké dlouhé místnosti, s opraveným a zatepleným stropem a s výklenky z nových cihel, ve kterých na dřevěných policích leží pyramidy lahví. Ani sklep ani pan majitel si na nic nehrají a nabízejí přesně to, co slibuje web: poctivá vína malých moravských i českých vinařů, občas ne úplně dokonalá, ale autentická a zajímavá, za výborné ceny, s lidským a vstřícným komentářem bez nějakých marketingových kliček a nicneříkajících hesel. Pan Schlindenbuch ví, co prodává, a ví, že víno se pořád vyvíjí a že ne vždycky bude v lahvi pod zátkou totéž, co tam bylo před půlrokem. Je otevřený diskuzi a nevnucuje nikomu své názory, natož chutě nebo vkus. Ve sklepě bylo asi 10 °C, v horkých dnech se prý teplota vyšplhá až na šestnáct, vzhledem k podmínkách, ve kterých často uchovávají vína v některých vinotékách (o běžných prodejnách ani nemluvím), je to ale pořád luxusní.

Na kulatém vysokém stolečku už byly připraveny sklenice a občerstvení v podobě čerstvého chleba se sušeným bůčkem (uááá, to vám byla lahůdka!), japonské směsi a chleba s pomazánkou, prý vegetariánským sádlem. Já jsem na tahle spojení háklivá, "vegetariánské sádlo", "sojové maso" nebo "dobré víno od templářů" jsou pro mě prostě oxymorony, takže bych radši zůstala u té pomazánky (jakkoliv byla dobrá).

Nejprve jsme ochutnali cuvée valtického vinaře Miroslava Dolečka. Směs Ryzlinků vlašského a rýnského ročníku 2007 byla svěží, lehoučká, ve vůni lehce květinová, v chuti hlavně hroznová. Ideální zavíňovací vzorek. Protože banda účetních, která se mnou přišla, o takové informace nestojí, neotravovala jsem atmosféru nějakými analytikami ani tratěmi, takže ani nevím, jestli pan Schlindenbuch bude tyto údaje ke všem vínům znát. Ke štěstí mi to opravdu nechybělo a doufám, že můj report přežijete i bez nich. Alespoň ke chvilkovému štěstí mě naopak přivedl hned další vzorek, zemský Muškát moravský od Pavla Hrabkovského z Velkých Žernosek. Nejdřív jsem si sice připadala jako u zkoušky na potítku, pan Schlindebuch totiž začal větu záludným: "Tak schválně...", což padlo ten večer ještě několikrát a co myslíte? Samozřejmě, že jsem nikdy necítila to, co pan majitel očekával. Ale jak už jsem zmínila, nikomu nic nevnucoval, dokonce uznal, že některé naše vjemy nejsou úplně mimo mísu :-) Takže muškát - kromě vůně typicky muškátové krásný nádech grepové kůry, v chuti opět citrusy, především zralý grep, dost dlouhá dochuť provázená výraznější kyselinkou. Úplně se mi seběhly sliny!

Následující Chardonnay, pozdní sběr 2007, od Stanislava Vyskočila z Blatnice mě nenadchlo. Víno slámové barvy lákalo svou sytou barvou a krásnou jiskrou, ale na jazyku bylo neharmonické, cukr až protivně vystupoval. Další cuvée znovu od pana Dolečka z Valtic (Veltlínské zelené + Sauvignon, 2007) mělo opět prověřit naše nosy - a zase vedle! Vůni dominoval čerstvě rozemletý pepř, a to tak silně, že zcela ovládl bitevní pole - žádné ovocné, hroznové nebo květinové složky se nedokázaly prosadit. Víno, které mělo být podle pana Schlindenbucha ukázkou kopřivové vůně, nás naprosto dostalo, takže jsme poslední dvě lahve s kolegyní vykoupily.

Neuburské Jiřího Šilinka z Pavlova, pozdní sběr 2007, mělo při sběru cukernatost 23 °NM. Navzdory prokvašení na 13,5 % alkoholu působilo lehce a jemně. Ovocnou vůni provázela příjemná, neutrální chuť, přímo vyzývající ke zkombinování s nějakým delikátním masíčkem na smetaně. Při delším popíjení bez jídla bych nejspíš postrádala vyšší kyselinku (zbytkový cukr 5,8 g, kyseliny 5,6 g). Došlo i na rosé, Frankovku od Miloslava Vajbara, z lahve se srandovní etiketou s mamutem (Vinný sklep Rakvický mamut). Poněkud tenčí víno mělo krásnou lososovou barvu, lehounký nádech karamelu ve vůni a osvěžující ovocnou chuť. Pěkné, nekomplikované.

Svatovavřinecké 2007 od Jana Plačka (Moravské Bránice u Dolních Kounic) mělo bohužel vadu. Decentně jsem naznačila, že je tam "maličko korek", Jan Schlindenbuch to uvedl na pravou míru slovy "je tam korek jako prase" a nabídl náhradu v podobě Zweigeltrebe 2007 opět od mamutů z Rakvic. Víno granátově červené barvy vonělo i chutnalo kombinací višňové šťávy a tmavého lesního ovoce a působilo drsně a divoce, na jazyku maličko perlilo. Tři čtyři roky ležení by s vínem určitě udělaly své. Zatím je to mladý nevycválaný vraník s velkým potenciálem. Blauburger 2006 od pana Mayera z Mikulova měl nepropustně temnou barvu, ve vůni mírně zabijačkový odér, v chuti bylo prázdné s krátkou dochutí. Nezaujalo.

Na závěr jsme ochutnali chilský Cabernet Sauvignon Babor 2005 (Odfjell Vineyards, Maipo Valley). Typický chilský nabušený cabernet, hýřící ovocnými a dubovo-vanilkovými vůněmi, plnící ústa šťavnatou, výživnou směsí zralých hroznů a tmavého ovoce, byl po českých a moravských obyčejných a "neznásilněných" vínech jako rána dubovou palicí do makovice. Asi pěkné pití, ovšem v této společnosti příliš vyčnívající.

Bylo to výborné. Vinný sklep Musílkova předčil moje očekávání. Jestli mi pan majitel nezabouchne před nosem, určitě se dovalím znovu. A doporučuji návštěvu každému, kdo nelpí na luxusním prostředí a oblbující marketingové prezentaci a kdo má zájem hledat ve vínech něco jiného než perfektně technologicky zvládnuté postupy, úspory z rozsahu a snahu vyjít vstříc masám. A vyrazit občas na degustaci s lidmi, kteří víno skoro nepijí, je taky docela vtipné. Snaha lidí, kteří nejsou dostatečně poučeni vlastními nedůstojnými zážitky a kteří neznají své možnosti, dopít do dna i to, co jim vyloženě nejede, přináší zajímavé výsledky: člověk pochopí, že lidi, se kterými trčí denně v kanceláři devět deset hodin, vlastně ve skutečnosti vůbec nezná.