O Víně

Svojí rodinu miluju nade vše, ale přeci jen všechno se s nimi bez větších kompromisů podnikat nedá. Takže když jednou za čas oznámí, že mají na víkend nějaký program, kterého se tatínci nějak nemusí zúčastnit, zamáčknu rychle slzu, kouknu do mapy a vyrážím na vinice.

Tentokrát jsem se rozhodl objevovat krásy velkpavlovicka, Žďárských vrchů a bzenecka. Bylo toho ale tolik k vidění a k focení, že jsem se do Bzence nakonec už nedostal. Zahájil jsem Hustopečemi, ale jen zběžně, tam se určitě ještě vrátím. Podjel jsem dálnici, hned za ní jsou pěkné vinice nad potokem něžného názvu Pradlenka. Na nejbližší odbočce jsem se dal doprava, po chvilce se zjevil nádherný svah s jihozápadní až západní orientací podlouhlých pásů vinic. O kus dál náhodně lapený traktorista mi ho popsal jako polohu "Bojanovsko" spadající pod Horní Bojanovice. Myslím, že jsme si asi špatně rozuměli, podle map by se mělo jednat o polohu „Kolberk“ patřící z druhé strany přiléhajícím Němčičkám. Dlouhodobá zkušenost s informacemi od domorodců je prostě taková - s jinými zdroji se kryjí tak na 50 %. Pokračuji na jih, směrem k Velkým Pavlovicím, obdivuji a fotím táhlé svahy drobných viniček na dnes nazývané trati Lizinperky spadající pod Velké Pavlovice (Zdejší lidé mi je popisovali jako Kamenec a Soudný, ale prostě dnes je v mapě jen jedna dlouhá trať, a to Lizinperky). Takový pozemeček ve svahu s podsklepenou chatkou by mi ke štěstí stačil. U křížku, kde je zastavení vinařské stezky, zahýbám doleva směrem na Bořetice. Za pěkně k jihu položenou tratí popsanou místními jako „Vysocko“ se nechá odbočit vlevo do z obou stran vyterasovaného údolíčka. Miluji vyterasované vinice, okamžitě hledám vhodnou pozici na focení. To ještě nevím, že za pár hodin zakoupím víno z této polohy. Prodávající mi sice bude tvrdit, že celé údolí se jmenuje „Růženy“, musí to vědět, její otec má na těch k severovýchodu položených terasách Frankovku. Že by se pod jednu trať schovaly jak severovýchodní tedy špatně ke slunci natočené i jihozápadní svahy? Inu u nás je možné všechno. Ale není to tak: s pomocí geniálních tabulí na vinařské stezce Němčičkami objevuji, že severovýchodní terásky jsou trať „Zbavce“, dno údolíčka (kde je ale spíš zaseto než vinice) „Skalice“. Nejlépe ke slunci orientované svahy a terasy jsou opravdu TEN „Růžený“. Absolvuji výstup strání a nakypřeným polem, abych zabral svahy a terasy do jednoho obrazu nejlíp i s Bořeticemi v pozadí. Boty obalené hlínou pak čtvrt hodiny čistím, abych vůbec našel odvahu nastoupit do útulného interiéru mého věrného autíčka. Když jsem pak viděl výslednou fotku vyvolanou, trochu jsem skřípal zuby. Inu počasí neporučíš.

Dojel jsem pak do Němčiček podél rozsáhlé trati „Veselý“ (Veselsko pro místní), která navazuje na jednom konci na pověstnou Kraví horu a na druhém už je okraj Němčiček. Poklábosil jsem s rybařícími místními, kteří mi popsali viditelné vinice. Názvy jsem musel po chvíli opravovat dle cedule na stezce, ale i tak bývají podobné hovory milé a přínosné. Plechová buňka u vjezdu do ZD Němčičky s nápisy zvoucími k nákupu vína a k ochutnávce lákaly tak, až jsem se osmělil. Na zazvonění přišla milá slečna, která mi právě dopomohla doplnit do mé poslepované letecké mapy další jména vinic. Tož tak když Růžený, tak tedy ten ryzlink 2003, pozdní sběr, to nemůže mít chybu, ne? Slečna se zapýřila a stydlivě podotkla, že ten už je tedy dražší. Hm, kvalita je vždycky drahá. Kolik? Osmdesát pět. Potlačil jsem nervová pohnutí v tváři a lahev koupil.

Projel jsem Němčičky, a vydal se na severovýchod od nich. Letecký snímek ukazoval pod lesem ukryté terasy. Slečna z prodejny název trati nevěděla, opakovaným zkoumáním mapky tratí ze stezky jsem usoudil, že terásky budou součástí rozlehlé trati „Odměry“. Prý tam ZD pěstuje snad Sauvignon. Cestu za snímkem jsem tentokrát zaplatil autem pokrytým směsí bahna a smrduté močky tekoucí po panelové cestě. Po chvíli jsem ztratil nervy a pokračoval radši pěšky. Terasy už jsem viděl z první, méně dobře situované části Odměr, ale představu, že když se budu chtít dostat až k nim, čeká mne ještě nejmíň kilometr zoraným polem, jsem nerozdýchal a terasy se snažil zachytit aspoň zoomováním. Výsledek opět stál za starou bačkoru.

Pak jsem ještě projel Bořetice, Kobylí, Vrbici, Velké Pavlovice, zahoupal se na poněkud nestabilní nové rozhledně nad Kraví horou, obdivoval kančí štětiny v pytlíčkách z punčoch rozvěšené na Springerovských vinicích (U Stapletonů zavřeno, škoda). Na poslední chvíli jsem se rozhodl nevyhledat osobně Bogdana Trojaka, básníka, vinaře, přívržence biodynamie. Prostě, přišlo mi blbé tam jen tak zazvonit: Jé, dobrý den, já bych si s Vámi chtěl hrozně popovídat, tak nějak o všem...

Noc mne zastihla v Dambořicích, velmi malebné vesnici na svazích Ždánických vrchů. Ač jsem tu vinařskou obec, abych se zahřál, obešel snad celou, našel jsem jen hospodu, bar a kavárnu. Žádný veřejně přístupný sklípek ani vinárnu jsem k mé žalosti neobjevil. Utrácet za ubytování se mi nechtělo, tak jsem si načal v autě ten ryzlink z Němčiček a četl si u toho při baterce Víno&styl. Stylové, že? :-) Recenzi tedy berte trochu s přihlédnutím k polním podmínkám. Teplotu jsem sice uhlídal, ale pil jsem z lahve, takže...

Vinice: Terasy se nacházejí jen v prostřední menší části této trati. Prý pocházejí z padesátých let. Terasování v Němčičkách bylo tehdy vůbec první v širokém dalekém okolí. Ale i ostatní části mají poměrně velký sklon k jihozápadu. Půda, kudy jsem šel, byla nažloutlá (spraš?) a dost se lepila, ale přímo na terasách jsem nebyl. Na internetu jsem našel, že v okolí Němčiček jsou půdy jak písčité, kde se vysazují bílé odrůdy, tak hlinité a jílovité, kam patří odrůdy modré. Příznivý je i vysoký obsah vápníku a manganu. Nadmořská výška z mapy: 200-262 metrů.

Vinař a technologie: Zemědělské družstvo Němčičky nemá své internetové stránky, ale shromáždil jsem o něm i tak informací celkem dost. Je to největší producent vína v obci, obhospodařuje 120 ha vinic (integrovaná produkce - tedy s ohledem na životní prostředí), rozlehlé meruňkové sady a živí ho též živočišná výroba (vepříci). Produkuje ročně půl milionu litrů vína, vesměs sudového, do lahví se stáčí jen menší část (lahví v prodejně bylo hodně, ale přívlastků s názvy vinic jen opravdu pomálu). Vydělím-li 750 tun hroznů 120 ha, dostávám výnos 6,3 tun/ha, což při nejběžnější hustotě 3500 keřů na ha mi dává výnos kolem 1,8 kg na keř. To je takový trochu větší výnos, ale jsou jistě větší. Navíc výpočet opravdu hrubý. Prý jsou obecně němčičtí vinaři spíše konzervativní a drží se spíše „tradičních“ postupů. Třeba řízené kvašení, bariky, slámovky, ledovky u nich téměř nenajdete. To je mi obecně sympatické, ale... výraz „tradiční postupy“ může znamenat hodně věcí... Upřímně řečeno na internetových stránkách vinařských soutěží se jejich vína bodově pohybovala hodně nízko.

Adjustáž: Hnědozelená bordó lahev, etikety na zemědělské družstvo ucházející, až na kvalitu tisku vzbuzují mé sympatie. Korek s potiskem standardní kvality, 40 mm, plátek-drť-plátek.

Barva: Odlil jsem si trochu do prázdné pet-lahve a pozoroval při světle pouliční lampy a světýlka v autě. No já vím, že to neodpovídá normám na degustaci. Čirost výborná, odstín mi nepřišel ničím zvláštní. To je tak vše, co o tom mohu říci.

Vůně: Vůně na horký ročník 2003 překvapivě hroznová, travnatá, po medu ani přezrálých hroznech ani památky. Žádná lípa nebo ovoce, řekněme jakýsi náznak ryzlinkovského benzínu, ale velmi slabý, patrný spíš při výdechu po polknutí. Ale zdráhal bych se říci odrůdová vůně, spíš středně intenzivní, neutrálně vinná. Ačkoliv jsem víno pil docela dlouho (vycházel jsem na výpravy vesnicí, abych se zahřál), nijak zvlášť se nevyvíjela, spíš větrala do nějakých kovových tónů.

Chuť: Zpočátku dost neharmonicky pálivé. Co to může být? Alkoholu na etiketě přiznáno jen něco málo přes jedenáct procent. Mimochodem tak malý obsahu alkoholu i zbytkového cukru mi zrovna u ročníku 2003 přijde v pozdním sběru těžká rarita. Je mi to dost záhadou. Podle tabulek by pozdní sběr při minimální cukernatosti hroznů měl teoreticky dát u suchého vína 12,5 % alkoholu. Nu, tabulky holt nejsou příroda. Pokud je ta pálivá štiplavost kyselina, pak je víno nejspíš nesmrtelné a bude z ní žít pěkně dlouho. Ale kyseliny se podle mých zkušeností projevují trochu jinak. Není to ani taková ta škrabavá kyselina octová, aspoň jí tam není tolik, abych ji bezpečně rozeznal. Chuť je velmi plná, opět neutrálně hroznová. Dlouhá štiplavá dochuť. Stykem s kyslíkem se štiplavost ohlazuje, ale celkově chuť opět ztrácí a navětrává.

Jak bych to řekl. Víno kromě toho, že není nijak extra harmonické, ani odrůdové, ani nevyjadřuje charakter ročníku, nějakou příliš patrnou vadu nemá. Nebylo po otevření ani navětralé, ani unavené jako mnohá řízeně kvašená vína po čase. V osmdesátých letech by to možná byl mezi nacukřenými Romacemi, Kahany a Hodonínskými slunci celkem hvězdný suchý ryzlink. Z dnešního hlediska je pro mne ovšem toto „retro“ ne příliš přijatelné a takto si tedy „tradiční postupy“ nepředstavuji. Troufám si odhadnout, že serióznější degustace doma z OIV sklenky by možná dopadla ještě příkřeji. Archivaci tohoto typu vín si neodvažuji předvídat, upřímně řečeno mne to ani trochu nezajímá.

A takové to jsou krásné terasy...

V položce „Ostatní“ strhávám dva body za neexistenci webu. Komunikaci při prodeji musím ocenit. Dostupnost sebere další dva body. Cena je... no, řekněme výší dobrá, ale možná bych už dnes snadno našel vína ve stejné ceně, která potěší dvakrát víc. Seberu ještě bod.

Shrnutí údajů o dnešním víně:
Odrůda: Ryzlink rýnský
Ročník: 2003
Jakost: pozdní sběr
Zatřídění podle zbytkového cukru: suché
Vinařská oblast: Morava
Vinařská podoblast: Velkopavlovická
Vinařská obec: Němčičky
Viniční trať: Růžený
Výrobce: Zemědělské družstvo Němčičky
Číslo šarže: 16
Evidenční číslo jakosti: 7A1-04/00332
Alkohol: 11,5 %
Způsob sejmutí etikety: jemná práce nožem a prsty, zvýšené teploty netřeba
Cena: 85,- Kč