O Víně

Pokud jste propadli vínu a ještě jste nebyli ve Francii, varuji vás: nezačínejte objevovat Francii v alsaském městečku Eguisheim. Kulturní šok z přechodu ze zdejší vinařské komunity do Alsaska může u slabších jedinců vést až k šílenství. Zdejší vína jsou nádherná a máte-li rádi ryzlinky, buďte dvojnásob opatrní. (Já jsem propadl hlavně ryzlinkům, ale myslím, že mezi zdejšími sladkými Pinoty šedými a Gewurtztraminery by ztratil hlavu i Anaxien.) Bohatost chutí alsaských Grand Cru ryzlinků je nepopsatelná, překvapivá a atmosféra bohatého vinařského kraje je všudypřítomná.

Jedna z nejlepších věcí ve Francii je to, že tam jsou věci zařízeny tak, aby fungovaly. Sjízdné silnice, na nichž neotravují usměvavé tváře politiků (žádné billboardy), skvělé jídlo, výborná vína, v Alsasku často i za nižší ceny, než na Moravě. Dokonce i o francouzské státní správě se říká, že funguje efektivně, to je tvrzení, které o českých poměrech asi nepoužije nikdo, ani politici v předvolební kampani ne. Například hektarové vyasfaltované parkoviště na okraji historického centra Eguisheimu je k použití zdarma. (Proč by radní kasírovali turisty na parkovišti, když je mohou účinněji zkasírovat městští občané ve svých prodejnách a provozovnách?) U parkoviště je plánek s popisky desítek významnějších prodejců vína, restaurací a hotelů. To abyste se nebáli, že zabloudíte - ovšem po krátké zkušenosti z francouzských vinařských vesniček vás mohu ujistit, že nezabloudíte, protože většina vinařství má adresy na Grande-Rue (hlavní třídě), občas bývají na Rue d’Eglise nebo Place de l’Eglise (bůhvíproč se tyhle uličky a náměstí nacházejí vždycky u kostela), na Place de la Mairie (u radnice) nebo na Rue Charles de Gaulle. Pravidelně se také vyskytuje Rue de la Gare, ta vede k nádraží, ale vinařství tam bývají zřídka. Eguisheim je městečko, má nadprůměrně mnoho ulic a některé nazvané rozmarně Rue du Riesling nebo Rue de Muscat. Pokud byste jeli do Francie poprvé a obávali se, že budete hledat vinařské podniky stejně těžko jako v moravských vesnicích, buďte klidní. U každé silnice najdete nápadné cedule označující blízká vinařství. A najdete-li prodejnu zavřenou, stačí zazvonit na zvonek, obvykle vám někdo přijde otevřít.

A ještě jedna věc v Alsasku funguje odlišně od Moravy. Nikdy jsem tam neslyšel vinaře zpochybňovat kvalitu konkurenčního vína nebo kvalifikaci jeho výrobce. Ani slovem nikdo nezhaněl sousedovo víno nebo ceny. Jakoby Francouzi (podle mojí zkušenosti to platí přinejmenším i o Burgundsku) byli přesvědčeni, že francouzská (alsaská, burgundská atd.) vína jsou neoddiskutovatelně nejlepší na světě, a je jen na vás a vašem vkusu, zda dáte přednost jednomu vínu před druhým nebo naopak, a docela jistě uděláte nejlépe, koupíte-li pro jistotu obě. Je-li tomu tak, potom nemá smysl hanět sousedovo víno, to jako byste haněli celou oblast, celé vinohradnictví. Taky vás tak příšerně otravuje, když si během ochutnávky ve sklepě vinař neodpustí pár jedovatostí na konto jiných vinařů, jejich technologií nebo umu? Ve Francii jsem snad ani neslyšel vinaře, že by chválil vlastní víno, jak je zvykem na Moravě. Francouz se zdvořile vyptává, jaká vína máte rád a podle toho vám nabízí to, co má, nebo čeká, jaké přání projevíte. Stalo se mi už, že mi opravovali mou (neexistující) francouzštinu, nebo že mě zkoušeli na dvou vzorcích, zda poznám, kde je víc zbytkového cukru, ale nevzpomínám si, že by svoje víno chválili. Dokonce i když Olivier Leflaive v burgundském Puligny jako pohanský Bůh vína sešel mezi degustující lid (jako to dělá v jednu odpoledne asi každý den kromě neděle), zeptal se každého odkud je a popřál „Bon degustation“, ale nesnížil se při tom k tomu, aby vychvaloval svoje víno - každý přece ví, kde leží Puligny a kdo je Leflaive.

Eguisheim leží na jih od Colmaru, při dálnici N83. Kousek za Eguisheimem se zvedají svahy Vogéz, v nízkých polohách osazené vinicemi. Můj první dojem z alsaského venkova byl „jako doma“ - domy a krajina připomínají český venkov. Malebné historické centrum probloudíte za chvilku, pokud se nenecháte zlákat k návštěvě místních prodejen vína, kterých jsou tu desítky. Domy se vzdáleně podobají těm v Sudetech a prozrazují tak německý vliv, podobně jako názvy vesnic nebo jídelní lístky v restauracích. Ve všech alsaských vesničkách najdete kašny, ale v Eguisheimu na ně narazíte každou chvíli. Na hlavní třídě a vedlejších uličkách najdete desítky prodejen místních vinařů, většina z nich nabízí i vína z Grand Cru vinic v cenách mezi 10 a 15 €. Rád bych vám přinesl recenzi na některý z místních Grand Cru ryzlinků (zde bych se konečně neostýchal bodovat 10-10-10), ale obávám se, že moje schopnost popsat čichové a chuťové vjemy by pro takový úkol nebyla dostatečná.

Moje smůla byla, že jsem se tam poprvé vypravil za tropického červnového dne, se štosem výpisků z Guide Hachette. Hachette nasměroval můj zájem ke zdejším Grand Cru vínům, protože jich v Eguisheimu vyjmenoval nadprůměrně mnoho. Bohužel, při teplotách přes 30 °C moje chuťové pohárky omdlévaly a mé (chuťové) dojmy byly zmatené. Sluncem spálená hlava se nedokázala vyrovnat s náporem chutí a dojmů z předkládaných vín, a běhat s kartony vína historickými uličkami k asfaltovému parkovišti byla nepříjemná dřina. Dokonce jsem při první návštěvě Eguisheimu minul i honosnou prodejnu družstva Wolfberger - naštěstí jsem tam jel napodruhé s ženou, která miluje Crémanty (Wolfberger je jimi známý, jeho Crémanty najdete snad ve všech alsaských samoobsluhách), takže jsme ochutnali i je. Ale abych už něco napsal k vínu, které bylo původní záminkou k tomuto spisku:

Guide Hachette 2006 přiznává dvě hvězdičky (ze tří) Ginglingerovu ryzlinku z roku 2003, píše, že Ginglinger obhospodařuje 9 ha vinic s bio-hospodářstvím a doporučuje ryzlink jako dobrou koupi (aby ne, „vin remarquable“ v ceně do 5 €). Jeho dnešní starší bratříček je ročník 2002 s podtitulem Vieilles Vignes, tedy stará vinice. (Už jsem psal v Seriálu o Burgundsku První den v Burgundsku 2. část, že kořeny révy vinné se po 50 až 70 letech provrtají do půdy do hloubky více než 10 metrů a dokáží vysát minerální látky z podloží a napumpovat je do hroznů. Od vín s označením Vieilles Vignes tedy můžeme očekávat výraznější minerální tóny v chuti.) Ze zmiňovaných devíti Ginglingerových hektarů je 1,36 ha na území dvou Grand Cru (Eichberg a Pfersigberg).

Klasická alsaská štíhlá lahev nese tři etikety - kromě horního proužku s označením ročníku výrobce neodolal a přidal ještě zlatě potištěný proužek s upozorněním na zlatou medaili z výstavy v Colmaru. Protože o colmarské výstavě nic podstatného nevím, ponechám to bez komentáře stejně, jako jsem to ignoroval při výběru. Naštěstí francouzští vinaři prodávají zásadně při ochutnávce, poté co si na jejich víno vytvoříte vlastní názor. Jak už jsem psal výše, udělat si ten názor v tropických teplotách nad 30 °C bylo problematické, ale měsíc poté jsem doma provedl kontrolu celé lahve s naprostou spokojeností. Přiznám se, že mi grafické pojetí etiket připadá nešťastně přeplácané, ale když už jsem tam byl, chtěl jsem hlavně vyzkoušet obsah.

Barva je citrónově žlutá a překvapivě silná. Víno jsme ochladili na 10 °C a nalili do tradičních alsaských sklenek s vysokou zelenou nohou (viz obrázek), takže se vnější stěna po nalití orosila. Dojem z barvy to jen umocnilo.

První dojem z vůně byl jen minerální, později citrusová s pestrými vůněmi lučních květin. Nejsem si jistý, ale možná jsem cítil i pampeliškový med? Vůně je hodně jemná, nevtíravá.

Chuť: na první ochutnání jsem byl příjemně překvapený mladostí a zároveň jasnou strukturou chuti, bez mlžení o anonymních citrusových plodech mohu chuť označit za výrazně grapefruitovou, plnou, takže působí až sladce (jako dítě jsem dostával v zimě grapefruit posypaný moučkovým cukrem, to se nezapomíná...) O analytických hodnotách nemám zprávy, ale vsadil bych si na pár gramů zbytkového cukru a vyšší extrakt. O proměnlivosti chutí (nebo o mé chuťové paměti?) svědčí výrok mé ženy „je to hodně kyselé“ - na mě to naopak působilo sladce. Víno má pěknou elegantní kyselinku, dobrý minerální základ a plné tělo. V proměnlivé dochuti zůstane nejdéle viset nahořklá minerální složka. Je to krásné elegantní víno, příjemně vyzrálé, ale co se týče lahvové zralosti, je asi stále ještě před vrcholem.

Pokud jde o bodové hodnocení, smutně přiznávám, že nedokážu soutěžit s některými domácími milerkami atd. jiných recenzentů, ale musím si pár bodů schovat na příště, až otevřu alsaský Grand Cru ryzlink - kdybych dal dnes dvanáct bodů, kolik bych musel dát příště?

Shrnutí údajů o dnešním víně:
Obchodní název: Riesling Vieilles Vignes
Odrůda: Riesling (Ryzlink rýnský)
Ročník: 2002
Jakost: Appellation Alsace Contrôlée (AOC)
Obsah zbytkového cukru: suché
Vinařská oblast: Alsasko
Vinařská podoblast: Haut-Rhin
Vinařská obec: Eguisheim
Výrobce: Pierre-Henri Ginglinger, Eguisheim, Francie
Alkohol: 12,5 % obj.
Cena: odhadem asi 8 €, účtenku jsem nenašel