O Víně

A máme tady poslední část našeho putování po vinařském Řecku. Jistě jsem nezmapoval vše, ale chtěl jsem Vám zprostředkovat alespoň těch pár postřehů, které jsem za svou krátkou kariéru vínomilce stihl nashromáždit. Chtěl bych se rozloučit trochu emotivněji zabarvenou recenzí z místa, kterém jsem mohl díky malé rozloze prošmejdit skrz naskrz a dokonale nasát místní terroir. Jedná se o ostrov Lefkáda z oblasti Jónské ostrovy, která se skládá ještě z ostrovů Korfu, Kefalonie a Zakyntos. Jelikož jsou mé zdroje informací ohledně této oblastí poněkud skoupé, nebo nepřesné, sepíšu zde jen své postřehy z návštěvy Lefkády, odkud jsem si také dovezl výše zmíněné víno.

Protože ostrov Lefkáda je celkem malý a motocyklem z půjčovny ho celý objedete po přímořské straně za cca 3 až 4 hodiny, není problém jej celý důkladně propátrat. Na délku má zhruba 40 km a šířku 20 km. Ovšem cestu napříč ostrovem musíte podniknout skrze hory, které jdou až přes kilometr, takže díky převýšení a serpentýnám Vám to zabere více času, než to objet po silnici kolem moře. V místní půjčovně motocyklů jsem díky velmi příjemnému majiteli a jeho dobré znalosti angličtiny pozjišťoval, co kde na ostrově stojí za povšimnutí, samozřejmě kromě fantastických azurově modrých pláží. A jak jistě tušíte, jedna z mých prvních otázek byla, jestli na ostrově mají nějaké vinařství, či alespoň pěstují révu. Můj investigativní počin byl odměněn informací, že na ostrově určitě nějaká vinařství jsou, a že se nacházejí v městech Sivros a Lefkáda. Zatímco město Lefkáda je hlavním městem ostrova a celkem rušná tepna, tam se mi tedy hledat nechtělo. Ale naopak malinké horské městečko Sivros slibovalo ty správné zážitky a výlet do opravdové kolébky vína a procházku po vinicích. Jedno dopoledne konečně počasí přálo výletu do hor (jemně zataženo a tedy mohl jsem vydolovat den, kdy se nepojede na pláže) a tak jsem popustil uzdu svému vinnému koníčku.

Po nekonečném stoupání a tisíci serpentýnách se začaly kolem cest rýsovat vinice. Tento pohled asi nikdy neomrzí. Jen mne překvapilo, že velikost keříků révy vinné je tam cca třetinový než u nás. Již první vzorky poctivě ukradených bobulek (no co, stejně přečuhovaly do cesty ) daly o sobě vědět nádherně vyzrálou, sladkou chutí. Ještě pár serpentýn a v dáli se rýsuje cedule obce Sivros. Srdce radostí jemně poskočí. A hned za cedulí vidím nějaký známý úkaz. Ale ano, je to on, nerez tank (foto dole)! Takže to bude to vinařství. Že to půjde tak snadno jsem si ani nepředstavoval. Ale všeho jen dočasu! Jak na fotce můžete vidět, ta dodávka (pravděpodobně s majitelem, protože zamykal dveře fabričky) než jsme stihli udělat foto odfrčela pryč. Já pak zmateně obcházím budovu vinařství a nenecházím ani živáčka. Později si uvědomuji smutné a velmi podstatné opomenutí. Ten den byla neděle... A v neděli bohužel i řekové nefachčenko (až na vyjímky samozřejmě). Já si pěkně vynadal, že to byl geniální nápad jet se vnutit do vinařství v neděli, kde se asi nebude makat. Přeci jen to vnímání pracovních dní je na dovolené nějak zastřené. A jediný moment kdy jsem mohl odchytit majitele a zkusit komunikaci ať už hlasovou, nebo gestikulační jsem prošvihl při pózování na fotku. Věděl jsem, že druhý pokus na tuto cestu do hor a utrhnout si od huby pláže mít nebudu, tak mne to pěkně zamrzelo. No nic, říkám si, podíváme se ještě dále do hor po jediné cestě, jdoucí skrz vesničku Sivros.

Opět stoupáček a nášup zářezů do pažby serpentýn. Ale kolem kamenitých teras, které oddělují keříky révy od cesty a zabraňují erozi se jede opravu báječně. Najednou vidím zaparkovaného oslíka u cesty a místního domorodce, starého pána, jak prostříhává révu. Zde vidím svou šanci a pokouším se o blízká setkání třetího druhu. Bohužel pán je domorodec jako řemen a anglicky nezná ani první slovíčka angličtinářů-nováčků fuck off, či dokonce helou. Zkouším ještě pět minut beznadějné gestikulace, žel bez úspěchu. Teda jeden tady byl a sice poslal mne posunkem ruky rovnou (ne tam opravdu ne, tito lidé jsou velmi uctiví a slušní, na co hned nemyslíte..) po jediné cestě směrem dál k vrcholu. Ale já neustále bojoval a chtěl zjistit, jaké jsou tady v kopcích odrůdy. Pořád posunky ukazuji na jeho keřík u nohou, na hory kolem a neustále artikuluji nejznámější řecké odrůdy s otazníkem jako Xinomavro?, Agiorgitiko? kdy na mne vypálí další salvu šíleného monologu. Zkouším těžší zbraně a říkám si ať vypadám jak idiot, že ukazuji na červené odrůdy a říkám názvy Moschofilero?, Sauvignon?, a ještě přidám stálice Cabernet? Merlot? Další salva pro mé uši nějaké divné písně s neznámým rytmem. Zkouším tedy poslední stéblo, ukazuji gesty láhev a posunek ruky se sklenicí k ústům s pitím a pronáším slova Oinos a ukazuji na jeho osobu a vinice. Chtěl jsem vydyndat nějaké jeho vzorky na ochutnávku, co dokáží místní svahy. Bohužel nic, jen na slovo oinos (tedy víno) vždy reagoval posunkem ruky směrem nahoru a tentokráte doplnil slovem taverna. To jsem již začal chápat, že asi někde výše vytoužená vína najdu v konečném stádiu. Poděkuji tedy za velmi přínosný monolog z jeho strany, omluvím se za mou slabší pantomimu z mé strany a mizím dál hledat tavernu.

Dorážím do posledního podhorského městečka Agios Illias a projíždím kolem něčeho, co by mohlo vypadat jako taverna. A na jednom okně si periferně všimnu věci, kterou mám zakódovanou hluboce v podvědomí a vždy ve mne vyvolává příjemnou odezvu. Jednalo se o reklamní leták na vína, který naskenovaný můžete vidět dole. Pokud Vám popis snahy o komunikaci s domorodým vinařem připadal nesnadný, tak komunikaci s domorodým majitelem taverny a snaze získat ten leták byla maturita. Ale jak vidíte složil jsem ji úspěšně a leták jsem rukama, nohama získal a s bojovým uměním to nemělo nic do činění. Teď ještě sehnat to víno. Nuže tedy druhé kolo. Ukazuji na obrázek vína na letáku a prsty na ruce známé gesto promnutí, znázorňující šustění chechtáčků. Ještě pro jistotu připojuji již nacvičené gesto znázorňující pití ze sklenice. Sláva, byl jsem ihned pochopen a přineseny mi dvě červená a jedno bílé víno z letáku. Po již zažité bezeslovné procedůře, zjišťuji ceny 5 a 7 €, ale nechápu které z těch tří je, či jaké kombinaci, za 5 a které za 7 €. To je jedno, říkám si, dvě € sem nebo tam, když jsem absolvoval takový výlet a komunikační exhibici je prd. Beru tedy mé oblíbené bílé a šťasten, že mám víno přímo z oblasti, po které brázdila má noha a gumy skůtru se loučím. Tady bych mohl klidně článek utípnout a vrhnou se na senzoriku vína, ale nebyl bych to já, abych mohl ještě něco připojit.

Ještě ve dveřích na odchodu se chci ujistit, že to víno opravdu pochází z révy místních svahů a není jen vykoupena kdoví odkaď. Ukazuji tedy na svou čerstvě zakoupenou láhev a poté na vinice v místních kopcích a obloukovým pohybem chci obsáhnout celé širé pole hor. Majitel taverny mne však najednou lapil za rukáv a gesty mi ukazoval ať jdu za ním. Asi mi chce ukázat vinice za tavernou říkám si, ať vidím odkud doopravdy je. Ale pořád jdeme dál, za jeden dům, další a další. Jdeme asi cca dvě minuty a já si říkám co z toho asi vznikne. Ale najednou jako zázrakem skončíme před branami soukromého domu, kde projdeme a já najednou stojím uprostřed malého vinařství v rodinném domě před několika nerez tanky a přepravkami plných čerstvých trsů (viz foto). Tak tomu říkám paráda. Po profláknuté šanci v Sivrosu jsem už šanci na zkouknutí místního vinařství vzdal. Ale tady jsem chytl prémii i s jackpotem. Hodlám štěstí kovat, dokud ho mám ve výhni a rodí se ve mně plán na získání vinět. Bohužel ze tří dalších lidí pobíhající v prostorách vinařství nikdo neuměl anglicky. To mne ale přece neodradí, když už jsem se dostal tak daleko. Ale to jsem netušil, že pokud byl rozhovor s vinařem domorodcem nesnadný a získání letáku v taverně maturita, tak dát pánovi ve vinařství najevo, že chci viněty by se dalo označit za porod deseti dospělých dikobrazů trny napřed, oblečených do vestiček z žiletek a zabalených do šmirgl papíru. Nebudu už radši ani popisovat, jaká to byla fuška. A nebýt jedné z další náhod, kdy jsem viděl jít kolem vinařství pána, co telefonoval mobilem a mluvil do něj anglicky, byl bych tam snad ještě dnes. Toho jsem poprosil, jestli by nebyl tak laskav a netlumočil mi mé prosby do řečtiny. Pán tam se mnou zašel, vše vysvětlil a vinař konečně udělal něco jako áááá a po pár minutách mi ze zadu přinesl jednu vinětu (samolepku, čerstvě odtrženou, která mu vlála nu ruce) a podal mi ji. Ta se mi okamžitě větrem obtočila kolem ruky a slepila se. Nicméně se mi ji podařilo odseparovat a nalepit na karton, který jsem si tam odtrhl. Moc jsem poděkoval a poprosil (ústy překladatele), jestli bych alespoň tímto způsobem nemohl dostat viněty zbytku sortimentu. Vinař se omluvil, že jiné momentálně nemá. Škoda, po tak velkém úsilí celkem smůla. A hádejte jakou jsem dostal vinětu ze čtyř možných? Jasně! To bílé co už jsem si koupil a tedy potažmo vinětu si snad svlíknu. Není to k vzteku? Ale co, aspoň byla sranda a o zážitky není nouze. Přítelkyně mezitím co mne ten majitel taverny odtáhl do vinařství zůstala u motorky a netušila co se mnou děje. Než jsem se vrátil uběhlo cca 20-30 min, takže si asi představíte co se ji honilo hlavou.

Před cestou zpátky s nově nabytým tekutým pokladem jsme si ještě pořádně prošli místní vinice a okusili tamní hrozny. Našli jsme jak bílé a modré, tak růžové. Svačinka to byla velmi sladká a já se už docela těšil na ten okamžik doma po návratu, kdy si otevřu to pracně získané víno, promítnu si k tomu fotky místních kopců s vinicemi a opět se vrátím do té nezapomenutelné atmosféry.

Láhev tohoto vína, ke kterému mám určitě vybudovaný vyšší osobní vztah, díky vzpomínkám s ním spjatých, je typu Bordo, objemu 0,75 L a tmavé barvy. Viněta je, jak se dalo očekávat, kompletně v řečtině a tak se díky našeho řeckého vinařského minima z prvního dílu dozvíme vše potřebné. Ovšem až na název vinařství, ten si netroufám přeložit, tak jsem ho přepsal podle viněty a najdete ho dole v přehledu. Za zmínku snad ještě stojí jakýsi umělecký artwork, který snad může vypadat jako kýčovitý, mne tam ale sedí. Korek je lisovaný s plnými konci, délky 42 mm a potiskem.

Barva je světlejší, málo sytá, přestože si na nedostatek sluníčka nemůže stěžovat. Místy probleskují šedé odlesky. Na stěnách se uchytí menší počet malinkých bublinek. Viskozita je nízká až střední, ze stěn rychle mizí ve formě map. Vůně připomíná vyzrálou grepovou kůru a postupně se při kontaktu se vzduchem otevírá až do lipových tónů. Ale co mne osobně dostalo, byla ta typická přímořská směs vůně borovic, eukalyptu a mořské salinity. Byl jsem velice rád, že se do vína dostala tato složka, která mne velice fascinovala a možná víte, že tuším kolem 80 % lidských emočních vjemů má na svědomí vůně, tak tato mne velmi pozitivně nabudila vždy. Ale nemohu se nechat strhnout emocemi a subjektivním zabarvením, proto tam dole v kolonce není deset bodů. Chuť se zprvu zdá jemně ostřejší a asi nejvíce jsem postrádal vyšší lahodnost. Sice čerstvě utržené hrozny dokázaly svou vysokou cukernatost a mám pocit, že na vyzrálost si stěžovat nemohou, tak v tomto víně to vypadalo, že vyzrálost postrádají. Připomíná mi to takového opravdového horala, vychovaného v drsnějších podmínkách, které se podepsaly na jeho ostře řezaných rysech a charakteru. Přeci jen to počasí v těch vyšších nadmořských výškách dokáže měnit z minuty na minutu, což někdy dost potrápilo i nás. Jinak vjem doprovází výrazná hořčinka a kyselinky také dají vědět o své přítomnosti. Víno není unavující, působí svěže a přebírá jižanský temperament. Rozloučí se střední dochutí na patře.

Za normálních okolností bych toto víno vypil a nebylo by špatné jako doplněk k vhodnému jídlu. Ale protože jistě víte jaké okolnosti předcházely jeho získání a pak jeho opatrování celou cestu domů (společně se Samosy), dala tato eskapáda tomuto vínu jistý punc originality a jeho vychutnání nemůže být nikdy na srovnatelné úrovni jako s vínem, které si přivezete z nedělního nákupu v hypermarketu.

Je mi líto, ale tímto osobním zážitkem a vínem se s minisérií o Řecku rozloučím. Snad jste rádi četli tyto články a přineslo Vám to pár nových postřehů. Byl bych tomu rád, že mnohé pozdní večery jsem neseděl u počítače nadarmo a udělal aspoň dvěma lidem radost. Tím jedním jsem já, protože kromě pár pochvalných „do žil energii vlévajících“ mejlů je jedinou naší odměnou pocit dobře vykonané práce. Tím ale nijak nelamentuji, protože jistě víte, že víno je náš velký koníček, kterému obětujeme jak velké finance, tak nekonečné noci u počítačů a kdyby nás to nebavilo... však to znáte. Takže určitě se zase v budoucnu s nějakou nepravidelnou sérií o mapování vinařských států setkáme, ale s jakým státem a kdy? Snad již velmi brzy.

Související odkazy:
- Officiální stránky o samoských vínech

Obchodní název: Lefkas Hills
Odrůda: Vardea
Ročník: 2004
Jakost: Selská vína ΤΟΠΙΚΟΣ ΟΙΝΟΣ
Obsah zbytkového cukru: suché
Vinařská oblast: Jónské ostrovy
Vinařská podoblast: Lefkáda
Vinařská obec:Agios Illias
Výrobce: Σολδάτος-Αργνρός
Evidenční číslo jakosti: 16335/04
Teplota podávání: 10 - 12º C
Alkohol: 12,5 % obj.
Cena: 7 € (cca 205,- Kč / v místě produkce)