O Víně

Patrně název této reportáže nedává moc smysl a sám o sobě takřka nevypovídá o ničem. Bylo by přitom tak jednoduché vsunout krátké a výstižné sdělení popisující následující událost do několika řádek a tak ukojit touhu některých čtenářů po obsahově čisté a jakýchkoli kudrlinek zbavené formě výpovědi. Ukojit tak touhu, v níž by slova plnila funkci jen a jen svého primární význam, žádné jinotaje, o metaforách či jiných výmyslech ani nemluvě. No, řekněte, komu se chce v dnešní „vyrychlené" době, zabývat se něčím dlouhým, trapně obsáhlým. Následující slovní balast s jen několika zrnky, pokud vůbec, podstatných informací budiž jakousi omluvou dopředu. Těm, kteří prahnou po výstižném, stručném a jasném čtení, patří též omluva, že autor asi neumí, asi nechce, psát jinak. No a co! I když zrovna toto ...a co nemá významově s tím v názvu nic společného. Pokud ale přece ta dvě slova upoutala vaši pozornost, máte možnost pokračovat ve čtení.
A poslední omluva patří našemu jazyku za ten použitý úděsný patvar v uvozovkách.

My, lidé, jsme zvláštní. Ve svém chování a jednání. Emocionálně nepředvídatelní a nepochopitelní. Neodhadnutelní. Se svými projevy, často pitoreskními, zvláštní. Roztomile, pěkně, jindy bizardně. Podle mého názoru, mezi takové projevy patří i hromadění. Někdo tomu říká roztomile, pěkně či bizardně - sběratelství. My, lidé, vracející se na stránky ovine i jiné servery o víně o tom víme své. Byl by to dlouhý a úplně zbytečný výčet toho, co vše více či méně spojeného s vínem hromadíme, stejně by nebyl konečný. Dali bychom se dělit do desítek stovek skupin a podskupin podle toho, co máme, sbíráme. Já použiji naprosto hloupou, nikoli však nepravdivou, generalizaci a rozdělím nás do dvou skupin, a to těch, co mají vinný archiv a těch, co ho nemají. Proč? Pokusím se, i když nepřímo, vysvětlit následujícími řádkami. Nebude to nic, co by se týkalo výhod či nevýhod, vytahování se jedné skupiny na druhou nebo jejich degradování.
Domnívám se, že my všichni, kteří jsme propadli vínu, že jej popíjíme více než je národní roční průměr na jednoho obyvatele, my, kteří o něm a o věcech kolem něj píšeme, diskutujeme, scházíme se a věnujeme mu čas i finanční prostředky, jsme někde na té objevné cestě alespoň jednou zatoužili mít svůj vinný archiv. Někteří zůstali jen u přání, narazili na nepřekonatelné překážky, jiní tuto touhu více, nebo méně úspěšně zrealizovali.
Patřím do té skupiny, kteří „mají". Teď ta věta zní, jako že si „honím triko" a asi to neospravedlní vyjmenování faktů typu: uložené lahve nejsou nijak extra honosné, sklep není ani nikterak kvalitní na uložení vína, není ani po ruce, poněvadž není v místě mého bydliště a tak podobně. Ale vlastně jsem trochu rád, že to zní vytahovačně, spoléhám totiž na to, že to umocní následující pasáž.

Nejen městem chodí Mikuláš a nejsou to jen dárky, co naděluje

Pátek, nikoli ten Robinsonův, 5. prosince, již loňského roku, byl pro mne naplněn očekáváním, bez nadsázky, velikým. Cítívám jakési pohnutí, přiznávám, když vídám v předvečer svátku toho světce v ulicích čerty, anděly. Postavy v maskách a kostýmech, kteří vesměs jdou rozdávat radost dětem i s tou nutnou troškou postrašení. Ten den jsem ale vnímal atmosféru daleko netrpělivěji především z toho důvodu, že J.Č., snad se nebude zlobit, že sem tuto informaci vsouvám, pořádal jednu ze svých nepravidelných, leč tradičních, seancí vína, dobrého jídla a pohody. Jako jakýsi mikulášský dárek měla být na programu vína Špigle od Richarda Stávka. Vína, o kterých jsem slyšel mnohé, ale nikdy neměl možnost okusit. Jestli J.Č. schválně plánoval tuto akci na toto sváteční datum, nevím, ale spatřoval jsem v tom symboliku více než zřetelnou.
Ještě ve čtrnáct hodin jsem, nevím pokolikáté již ten den, vzhlédl k hodinám, abych se znovu ujistil, že čas se neskutečně vleče. Pak zazvonil telefon a za necelou půlhodinu jsem seděl v autě a mířil do sedmdesát kilometrů vzdáleného městečka, již se patrně nehodí říkat střediskové obce, západně od hlavního města.
Možná, že to znáte, někdy stačí jen část nějaké zprávy, sdělení, abyste již přestali vnímat ostatní a pak následuje chumel činností, takřka podvědomě, mechanicky vykonaných. Postupně, zpětně dochází člověku, co se vlastně stalo. Že jedno přehluší druhé a vyvolá možné zkratkovité jednání. Informace o vloupání se do domu, který patří rodičům a je jakýmsi letním bytem a já tam mám uloženo několik, pár, necelé tři stovky lahví vín, tyto údaje jsou zcela nepodstatné, způsobila, že aniž bych tušil, zda vůbec má přítomnost je nějak důležitá, nemohl jsem se udržet a zůstat sedět v Praze. Nevěděl jsem v době mé cesty tam nic bližšího o té události a o to byly myšlenky a pochyby, co se vlastně stalo sžíravější a černější. Zpráva sdělovaná i mnou přijímaná v afektu a následné konsternaci, že se asi patrně ztratila, byla odcizena, i nějaká vína, působila na mne jako bych se dotkl elektrického ohradníku a spolu s malou dávkou proudu byl zasažen velkou porcí šoku. Primárně z nepříjemné skutečnosti, že jde o vloupání, sekundárně z pocitů zloby, vzteku a především naprosté bezmoci, že jestli se skutečně ztratila nějaká vína, nejde ani tak o hmotnou škodu, jako o škodu citovou.
Cesta, do které je třeba zahrnout i průjezd Prahou, trvá zhruba hodinu a půl. Dost času na nejrůznější myšlenky. Vůbec by mne nenapadlo, z jakých zasutých přihrádek a zákoutí mysli se náhle a zcela jasně vynoří katastrofické příběhy, o kterých jsem kdysi a kdesi slyšel nebo četl. V případech zavalených sklepů, o jednom z nich nedávno referoval Vinařský obzor nebo povodní vyplavených archivů vín, vzpomněl jsem si na vyprávění Ivy Hüttnerové o tom, jak jejímu muži a synovi voda zničila zásoby vína, jsem se uklidňoval, že v mém případě nemůže být tak zle. Ze školních let, z kusých znalostí sociologie a psychologie jsem si vzpomněl a naprosto zřetelně vybavil poučky a stratifikace typu osobností, násilně motivovaných činů a jako by mimochodem a na okraj nám přednášené rozdělení zlodějů podle motivačního hlediska, kdy do nejhorší skupiny patří prý ti, kteří spojují svoje konání při krádežích s destrukční činností. Nebyli to zrovna takoví nezvaní hosté, kteří navštívili dům, sklep s vínem? Představa o totální spoušti, desítkách rozbitých lahvích, původně vyskládaných v několika řadách na sobě, střepech a pachu rozlitého vína mísícího všechny své primární i následné aromatické projevy v jeden, fatální, odpuzující, byla až příliš reálná. Je úplně chybná a především marná snaha, uklidňovat se a chlácholit své nitro, že jde přece jenom o věci zbytné. Majetnický, mamonářský, pocit Gluma z Pána prstenů, když zjistí, že ztratil prsten, Mollierova Harpagona, který se do člověka vkrade, je příšerný, odpudivý a vpravdě sebedestruktivní. Zároveň ublíženecký.

Nesmírně vybíravá chuť lotrů

Z příběhu, který ani není příběhem, pro nezúčastněné, jen víceméně nedůležitou epizodou, zbývá málo. První ohledání sklepa je úlevné. Žádné rozbité lahve. Ani nic výrazně nechybí. Že by žádné škody? Bohužel ano. A dodnes mi nejde na rozum, jak je možné, že lotři, jistě hned pochopíte, proč používám tento výraz místo prostého slova zloději, odnesli některé lahve, které nebyly takříkajíc první na ráně. To, že odnesli menší papírovou krabici s několika ledovými a slámovými víny, která nebyla nijak označená, by se dalo ještě pochopit, protože celý box byl lehoučký a také převázaný, takže se dal dobře nést. Dost ovšem pochybuji, že věděli, co odnáší, když krabice byla zalepená a patrně by jim asi i samotné názvy mnohé neřekly. Je možné si i přestavit jejich pozdější zklamání, že lahve jsou jen o obsahu 0,2 l.
To, co mi ale nejde na rozum, je, že se ztratily, byly odcizeny, dva tramíny a dva pinoty z jihotyrolského vinařství Hofsttäter. Krabice, která byla docela zastrčená v rohu a na níž byla ještě poloprázdná otevřená krabice valtických ryzlinků, vykazovala známky poškození a dost necitlivého stržení lepící pásky. Proč nevzali celou krabici, když je patrně uchvátil emblém vinařství vytištěný na obalovém materiálu? Vyrušil je někdo nebo něco? Měli v úmyslu si vzít celou krabici Hofstätra, ale již ji neunesli? Zajímavé je, že několik volně ležících lahví v nejbližším okolí a vyloženě nabízejících se, neboť mají výrazné viněty a některé jsou opletené zlatavou nití, zůstaly na svém místě a nevzbudily u návštěvníků sebemenší pozornost. Velmi překvapující je, že ve sklepě při manipulaci s touto krabicí nic nerozbili.
 
Sepisování protokolu na místní stanici policie, kde byli všichni velmi, až nečekaně, korektní a zdálo se i, že jejich jednání je se známkami účasti k nám poškozeným, bylo dlouhé a unavující. Podrážděnost, hořkost a smutek postupně přecházely do malátné letargie, kterou mohlo a vlastně i nějak přirozeně muselo rozpustit v brzy nastalé tmě víno. Pocit, že vše je tolik pomíjivé, nezaplašil sice zcela chmury z nenávratně ztracených vín, ale fungoval jako jakási katarze. Bez jakýchkoli, někdy tak mučivých myšlenek, zda otevřít to které víno, když je to třeba poslední láhev, jsem sáhl po několika, a nehodí se jiný termín než „syslených" vínech. Bylo pak zcela jedno, zda obsah uvnitř naplnil, nebo nenaplnil očekávání. Bylo mi úplně jedno, že jsem ve vínech nehledal žádná aromatické finesy, nerozebíral chuť na patře, špičce a kořeni jazyka, ani se nezabýval dochutí.
Nakonec se dostavila opilost a byl jsem rád že i spánek, zcela beze snů.

Na konec by se slušelo alespoň nějaké moudro, když už pointa byla taková banální a nepointová. Moudro ale chybí. Snad jen, že děkuji všem, kteří dočetli až jsem a i třeba jen trochu porozumí, proč tyto řádky vůbec vznikly. A přání, také všem, ať nikoho podobná lapálie nepotká.