O Víně

Rulandské modré. Tedy raději Pinot Noir nebo Burgundské červené, přeci jen jsou tato jména známější a lépe vystihují, o čem se tu dnes budeme bavit. Modrá odrůda, háklivá a nejednoduchá k pěstování, která je však ochotna odvděčit se v pravdě neuvěřitelně nádhernými víny. A zároveň první odrůda používána primárně pro přípravu červeného vína v „týdnu jedné odrůdy" na portále ovine.cz. A jelikož, a nyní se mnou můžete nesouhlasit, síla vinařských oblastí Čechy a Morava leží spíše ve vínech bílých, rozhodl jsem se připravit takové malé „Tour de Pinot" po místech mimo naši republiku, kde je tato odrůda tradiční a dává skvělé výsledky. Původní idea byla vybírat zástupce buď typické či reprezentativní v jakési „střední cenové skupině" té které země, ale ne vždy se podařilo a ne všude bylo takové víno rozumně dostupné. Samozřejmě jsem ale nemohl vynechat domácí vína, kde (a přiznám to bez mučení) jsem prostě zvolil osvědčené a kvalitní vzorky, byť třeba neodpovídají průměrné kvalitě. Ale což, uvidíte sami.

Pinot Noir má v dnešní době tři zásadní a základní „střediska". To první, ležící na starém kontinentu, asi snadno odhadnete. Je jím Burgundsko, kterému se budeme v tomto týdnu věnovat výrazněji. Druhým rodištěm špičkových pinotů jsou pak Spojené Státy, přesněji Oregon. Výsledky v těchto místech jsou natolik přesvědčivé, že i mnozí slavní vinaři z Burgundska zde kupují pozemky. A to třetí místo? Možná překvapivě a třeba se mnou i nebudete souhlasit, ale opět Evropa, opět Francie a tentokrát oblast Champagne. Pinot Noir zde tvoří tělo většiny špičkových šampaňských a bez této modré odrůdy by nejslavnější a nejlepší sekt na světě nebyl ani náhodou tím, čím dnes je. Cože? Mostecko chybí? A co Mikulovská podoblast? A co pinoty z Roudnice? Vína ze všech těchto míst mám opravdu rád, mnohá z nich jsou překrásná a s klidným svědomím je otevřu místo mnohem dražší konkurence, se kterou se poperou se ctí a mnohdy i zvítězí, ale holt světovou velmocí asi nikdy nebudeme.

A kam se tedy dnes podíváme? Začneme v Čechách, přesuneme se na Moravu, přes Rakousko do Alsaska, navštívíme Rumunsko a následně okusíme „to pravé" z Burgundska. Dovolíme si malou příměs jiné odrůdy a před horkým novým světem se osvěžíme v oblasti Champagne. Následne přeskočíme moře do Argentiny, zavítáme do Kalifornie a skončíme Oregonem. Bude to delší a náročná jízda, vřele doporučuji nalít si do velké sklenky na burgundské pořádnou degustační dávku, určitě vám to čtení jen a jen zpříjemní. Připraveni? Jdeme na to!


České vinařství Chrámce - Pinot Noir 1999 pozdní sběr košer barrique (Čechy)
O pinotu z Chrámců zde bylo napsáno již hodně a já se proto nebudu opakovat a odkáži vás na dřívější články, pokud se chcete dozvědět něco o vinařství a vinicích. Zde se budeme věnovat především konkrétnímu vínu. Pinoty od tohoto výrobce, a nebojím se to říct, možná až trochu nekriticky zbožňuji. Na nic si nehrají, barvu mají takovou, jaká odpovídá odrůdě v severní vinařské oblasti a vůně je prostě... však to znáte, láska na první přivonění. Obzvláště mne těší, že většina jejich pinotů odpovídá odrůdovým vlastnostem a dle stupně vyzrálosti a stáří se v nich objevují všechny ta krásné vůně, na které narazíte třeba i u špičkových a řádově dražších vín z Burgundska. Drží si určitý jasný styl výrobce a podpis terroir od vín jakostních až po košer výběry z hroznů a to se cení.
Odtstraňuji vosk z hrdla lahve (spíše „na ozdobu", korek není zalit nijak pečlivě), vytahuji pruměrný korek z drti s pevnými ploškami na stranách a do sklenky nalévám víno z velmi zajímavého ročníku 1999. Je velmi nízké, silně nazrálé barvy. Pokud někdo neznalý čeká „červené víno, jak ho zná z Chile", asi ho skoro urazí. Ale to je, samozřejmě, jen jeho problém. Vůně nezklame, je to chrámecká klasika. Výrazná, delikátně nazrálá, bohatá. Stále znát ovocitost, především jako trpčí plody, rybíz a-la brusinky či brusinky. Během vymíchávání a změn teploty se objevují a zase mizí hromady všemožných arómat - počínaje ibiškem, přes vylouhovaný sáček čaje, trochu nemocnice, zelné polévky (neděste se, je to fajn), ostřejšího šípku a kolomazi, starého železničního vagónu. V prázdné sklence čajové aroma - nebo spíše vůně čaje-nečaje rooibos. Vůně je krásná, zasněná. Víno jednotlivé tóny sice nepodává tak mimoděk a nenuceně jako špičková vína z Burgundska, je to možná trochu vydřené. Na druhou stranu mne někdy z nonšalantnosti některých „velkých vín" mrazí, trocha té pokory a citelné snahy se k podobnému výsledku dopracovat potěší. Že jen tak plácám a něco podobného bych u vzorku ze slepé degustace nikdy nenapsal? Asi ano. Ale tenhle pinot je prostě takový... zasněný, zasmušilý a doslova volající po ztemnělé místnosti, svíčce na stole, tiché hudbě a oblíbené sbírce poezie (Emily Dickinsonová - Neumím tančit po špičkách, vřele doporučuji). Ale už toho nechám a sestoupím na zem k senzorickému hodnocení chuti. Ta je trpce suchá, květinovo-ovocná, silně nazrálá. Kyselinka je stále znát, stejně jako příjemné tříslo. Dochuť je výrazná, dlouhá. Nastupuje uzenými tóny, přechází do mladých vlašských ořechů a končí barikovou kávou. Dojem je harmonický, báječný. Kombinace s pokrmy možná - paštika s brusinkami funguje skvěle, ale je to skoro (určitě) škoda. Další archivace myslím bez větších problémů možná, byť víno je, alespoň podle mého vkusu, na svém vrcholu. Víno bylo zakoupeno jako poslední zaprášené, z databáze pokladny již dávno vyřazené, láhev objevená v rohu podzemí jedné vinotéky na Malé Straně za necelých 280,- Kč. Cena více než odpovídá kvalitě. Pokud toto víno, nebo jeho snad ještě lepšího bratříčka ve výběru z hroznů ročníku 2000, někde uvidíte, neváhejte!


Vinařství Spěvák Dubňany - Pinot Noir 2003 výběr z hroznů barrique (Morava)
Před několika měsíci jsem si na setkání autorů z „O víně" u pana Spěváka v Dubňanech nakoupil (po ochutnávce) Pinot Noir v pozdním sběru ročníku 2005 a naslepo barikovaný výběr z hroznů horkého ročníku 2003. První láhev padla nedočkově po pár dnech a byl jsem nadšen, byť víno potřebovalo určitě ještě nějakou tu dobu ležet. Když jsem volil vzorek do tohoto článku, nevydržel jsem hlasitý odpor racionálnější části mého já říkající „je to tvá poslední láhev a stále bude příliš mladé" a v touze mít zde zástupce toho nejlepšího, co v odrůdě Morava poskytuje, láhev otevřel. V hnědé lahvi typu bordó se pod plným korkem délky 44 mm skrývá mok z hroznů vypěstovaných na trati Zašidlení spadající pod obec Dubňany a tedy oblast Slováckou. Po nalití do sklenky jen těžko odolávám hned přičichnout a zkoumám barvu vína. Ta je na odrůdu dost vysoká (ovšem ročník 2003 si s hrozny pořádně pohrál), čirá, jiskrná, okraje prozrazují neklamné známky pomalého nazrávání. Vůně je výrazná, ale jemná, delikátní. S mícháním, okysličováním ve sklence a změnou teplot otvírá své různé vrstvy - od brusinek, přes pikantní a uzené tóny, dravou hroznovou ovocitost až po vůni jitrocelového čaje a tóny častější v „přezrálých" vínech z jihu - peprmint, zde ale v báječné podobě mých oblíbených čokoládiček After Eight. Po nějaké době se objevuje i trochu tohu vesnického dvorečku, ale zatím jen mírně. Je dobré nenechat víno zteplat k dvaceti stupňům, kdy začně obtěžovat alkohol. V chuti je víno spíše plnějšího temně ovocného charakteru, tvrdé, s výraznou kyselinkou i tříslem, které se projeví v drsnější, ale příjemně uzené velmi dlouhé dochuti, ve které se vyloupne i bariková káva. Především chuť zoufale volá po další archivací a ostatně i vůně se plně rozvine ještě později. Víno teprve nastupuje svou cestu na vrchol a je škoda jej otevírat už nyní. Je krásným představitelem více než povedených modrých ruland ročníku 2003, kterých vzniklo hned několik, a mají pár styčných bodů, byť jsou z různých poloh (teď mluvím předevšm o jitrocelovém čaji či sirupu, který jinak moc často nenalézám, ale v pinotech tohoto ročníku prostě je). Nadávám si, že za cenu okolo 200,- Kč (přesněji si nepamatuji, plus mínus nějaká desítka korun) jsem nevzal celý karton. Snad ještě bude...


Weingut Pöckl - Pinot Noir 2001 - (Neusiedlersee / Burgenland, Rakousko)
Říct, jaký je typický Pinot z Rakouska, není snadné. Země je to veliká a vín se v ní produkuje mnoho, stylů jsou desítky. Špičkoví producenti se však snaží přiblížit stylu Burgundska (encyklopedie říkají...), citlivě využívají francouzské barikové sudy a jejich vína jsou špičkové, drahé kousky. Nejvíce producentů pinotu se koncentruje v oblastech Dolních Rakous a Burgenlandu, odkud pochází i vinařství Josefa Pöckla, jednoho z nejuznávanějších Rakouských vinařů specializujících se na červená vína. Vinařství existuje již od začátku minulého století, na špičku se ale dostává až v osmdesátých letech, kde jej přebírá právě Josef. V posledních letech je zodpovědným sklepmistrem jeho syn René, ale kvalita tím nijak neutrpěla, ba naopak. Jak bylo řečeno výše, specializují se především na vína červená a v drtivé převaze jde o směsi několika odrůd. Pouze Pinot Noir a občas Zweigelt jsou dělány jako čistě odrůdové. Jejich zweigelt je, z osobní zkušenosti, fantastický. Vína Mystique a Rêve de Jeunesse mají téměř kultovní statut, Admiral a Rosso de Nero jsou považovány za jedny z nejlepších rakouských červených vín, osobně jsem chutnal jen Rosso 2001 a vyzrálým noblesním projevem ani trochu nepřipomínal běžné Rakousko. Hvězdou je i Pinot Noir z keřů starých přes 15 let, směs z 23 různých klonů z pěti různých poloh s půdou štěrkovo-písčitou i silně jílovitou, vyzrávající 18 měsíců v nových barikových sudech. Pinot ročníku 2001 byl mým prvním setkáním s víny tohoto producenta na jedné víněnkové degustaci. V průběhu večera jsem si zaplatil vzorek ještě třikrát a koupil láhev domů (bral bych karton, ale cena i po slevě na degustaci překračovala tisíc korun a podobné záležitosti jsou v mém případě vyloženě „nákupem v afektu", ovšem málokdy jich - krom pohledu na výpis z účtu - lituji). Zelená láhev burgundského typu skrývá pod kovovou záklopkou plný korek délky 50 mm s potiskem ke konkrétnímu vínu. Viněta je moderní, rudý a černý trojúhelník a stříbrný potisk upoutají pozornost, i když můj ideál to není. Barva vína je vyšší, krásně rubínová, bez výrazných známek nazrálosti. Bohužel doma otevřená láhev byla „přizabita" nedostatečným rozdýcháním a až ke konci degustace se objevilo to, proč jsem víno vlastně kupoval. Primárně výrazně ovocitá , trochu hrubší vůně se snoubí s kořenitostí, nazrálými tóny, dřevem, trochu zazlobí „zatuchlý sklep". Po rozdýchání začínají přicházet selské tóny, pikantní nasládlá kořenitost spojená se zvláštní „apatykou". V chuti středně plné, sud výrazný, táhne až do likérových tónů. Víno je hrubší, tvrdší, ale bohaté a zajímavé takovým tím tajemným způsobem. Z ovoce dominují maliny a višně. Dochuť se jakoby pomalu rozvíjí, ale pak trvá velmi dlouho a zanechává v ústech výrazně kávový dojem. Měl bych dostat přes prsty, že jsem tuto láhev nenechal jít na alespoň hodinu do karafy a nebo ještě lépe zrát dalších pár let. Jen by jí to prospělo. Až budete mít cestu do Rakouska (a nebo do vinotéky U Závoje), doporučuji vína pana Pöckla vyzkoušet. Skoro jistě nebudete litovat.


Pierre Henri Ginglinger - Pinot Noir 2003 (Alsasko)
Pinot Noir je v Alsasku jedinou povolenou pro přípravu červených nebo rosé vín. Nejlepší výsledky prý dává v oblasti okolo Marlenheim, celkově jsou červená vína v Alsasku v těžké minoritě, síla oblasti je v bílých. Ovšem poptávka po červeném stoupá a Pinot Noir je používán i pro obdobu šampaňského v podobě Crémant d'Alsace, takže počet výsateb se pomaličku zvyšuje. Typický (kvalitní) alsaský Pinot Noir bude víno spíše lehčího charakteru, jemnější a to špičkové třeba i elegantní, silně šťavnatě ovocné (třešně, jahody), s jemným tříslem určené spíše k rychlejší spotřebě, byť se lze setkat i s bariky a víny určenými pro delší zrání. Obvyklejší způsob přípravy je ale kvašení rmutu v malých otevřených kádích a školení mimo sud (dnes obvykle nerez). Za život jsem této odrůdy z Alsaska ochutnal všeho všudy asi pět vzorků spíše z těch lepších (Hugel, Beyer, Domaine Weinbach a něco od megaproducenta - družstva Wolgberger) a charakteristika té „encyklopedické" docela odpovídala. V hodnoceních se běžná alsaská červená, až na čestné výjimky, neumísťují nijak zářně. A to by bylo k Alsasku asi tak všechno a vrhneme se na konkrétní vzorek.
O vinařství a oblasti se nebudu nijak zvlášť rozpovídávat, protože vše bylo popsáno v jedné starší recenzi (Riesling Vielles Vignes 2002). Další informace a fotografie můžete najít na webu vinařství - www.vins-ginglinger.com. Vysoká úzká alsaská láhev je z čirého skla, uzavřená kvalitním plným korkem pod kovovou záklopkou. Styl viněty mne nechává chladným, ale to je o vkusu, můžete si ohodnotit sami z fotografie. Důležitý je obsah lahve. Barva je docela vysoká, čistě rubínová s jiskrou, nijak mohutná. Vůně je silně nasládle ovocná, nejsilněji se vyloupnou borůvky a při promíchání potěší trocha „oslíka aneb pouťové vůně", tedy u pinotů poměrně klasické stáje, s náznakem kořenitosti. Vůně je krásná a taková až překvapivě „milá", ne líbivka, ale příjemná a lákající k dalšímu a dalšímu přivonění. Znatelné jsou i tóny lahvové zralosti a jen mírně zaruší cosi, co vzdáleně připomíná korkovou vadu. V chuti lehčí až středně plné, ovocné, velmi suché a trpké, dochuť delší a tvrdší. V chuti jsou to „nesladké borůvky", chuť i vůně této lesní pochutiny je velmi silná, ale nenásleduje ji ona typická sladkost. Zvláštní, zajímavé a vlastně dost pěkné. Kdyby se ona tvrdost uhladila, šlo by o skvělé víno, ale mám obavu, že další archivace tento projev příliš neohladí a naopak se začnou projevovat známky přestárnutí a víno upadne. Pokud máte nebo náhodou někde uvidíte, pijte hned. Cenu si bohužel nepamatuji, ale muselo jít o zhruba 7 - 10 €.


Cramele Halewood - Special Reserve Pinot Noir 2002 (řada Prahova Valley, Rumunsko)
Slíbená zastávka v Rumusku bude bohužel krátká, ale když už jsem ji slíbil... Víno ze série Prahova Valley, barikovaný Pinot Noir, znám z několika předchozích ochutnání, je celkem dostupné v supermarketech i mnoha restauracích a obchodech v celé Evropě. Nejde o odrůdově typické víno, spíš takovou technologicky unifikovanou tmavě ovocitě-pryskyřicovou záležitost, bohužel v dnes otevřené lahvi tak silně zničenou korkovou vadou, že rovnou putovalo do výlevky. Možná jsem měl tuto zastávku vynechat nebo koupit náhradní láhev, ale nebyl čas. Pokud na toto víno narazíte (momentálně v Tescu okolo 200,- Kč), a jste fanoušci Pinotu, můžete jej zkusit, každá zkušenost se cení. Ale zázrak neočekávejte. Ze stejné řady spíše doporučuji zdegustovat odrůdu Feteasca Neagra, ta se jim daří znatelně lépe.


Olivier Leflaive - Côte de Nuits Villages 2001 (Francie / Burgundsko)
Nejprve se musím politovat. První vzorek na zastávce v Burgundsku, Côte de Nuits Villages ‘Clos de Faulques' 2004 z Domaine Jean-Marc Millot za nemalých 570,- Kč byl ukázkový a nepitelný korkáč. Vyloženě nalít do malých lahviček pro degustátorská školení. Inu co naděláte, holt je to velký problém a nevyhýbá se ani vínům z dražší kategorie. Ale nechat Burgundsko zastupovat víno s objektivní vadou by bylo neslušné (tímto se omlouvám Rumunsku a co nejdříve to napravím) a proto jsem vybral náhradníka ze stejné apelace, ale v ročníku 2001, od renomovaného výrobce, Oliviera Leflaiva, za téměř stejnou cenu. Informacím o vinaři se vyhnu odkazem na jeden zdejší starší článek - Allez à Ouest! 4. Oběd u Oliviera Leflaiva - a přejdeme rovnou k vínu. Jedná se o „základní" červené tohoto producenta, které si poleželo 12 měsíců v dubových (jen z části nových) sudech a mělo by být na vrcholu lahvové zralosti, která je uváděna v letech 2006 - 2008. Vína z této apelace jsou obvykle na vrcholu dříve - za 3 až pět let - ale budu důvěřovat tomu, kdo za vínem stojí. A co od čistého pinotu z této téměř nejtradičnější apelace, z půdy s převahou vápence, keřů spíše mladších (15 let) a lehce prohnaného sudem očekávám? Středně plné ovocné tělo, nyní již nazrálé, čistou vůni červeného ovoce, možná trochu koření - skořice, lékořice - a dotek kávy či vanilky. A pak něco navíc jako bonus. Budu zklamán nebo přijemně překvapen? Z klasické burgundské lahve s dvojdílnou vinětou do sklenky nalévám mok barvy docela vysoké, ale stále v klidu průhledné, na okrajích výrazně do terakoty jakožto známky nazrálosti. Víno po stěnách tvoří mostíky a vypadá moc pěkně. Nervózně očichávám do 4/5 prosáklý 50 mm plný korek, ale voní příjemně, tentokrát žádná vada. Vůně vína nedá zapochybovat, že se jedná o dobře připravený pinot, tohle snad ani nejde splést. První primárně ovocný dojem rychle ustupuje klasickému komplexnímu aromatu, které se ve sklence převaluje, mění s teplotou a rozdýcháním a otevírá nová a zajímavá zákoutí. Uzené tóny, šípkový čaj, sud v podobě kávy, použitý čajový sáček, káva, ostřejší kořenité aroma, apatyky a zajímavé „zemité" aroma, doslova čerstvě přehráblá černá hlína. Po rozdýchání v lahvi (doporučuji otevřít hodinku předem) se vše slije do výrazného až lascivního vjemu, ze kterého postupně jednotlivá aromata lze lovit. Trochu vystupuje i alkohol, ale celkově více než příjemné. Chuť nastupuje středně plným šťavnatým tělem, následuje kyselinkově trpčí ovoce a drsnější tříslo v závěru. Dochuť připomene hořčinku z mandlí, přetrvává velmi dlouho a na úplném konci zanechá v ústech dojem trochu jako z uzené ostrovní whisky. Chuť není zrovna dvakrát harmonická, je spíše tvrdší a za vůní má ještě docela velké rezervy. Dalším zráním se při troše štěstí ohladí, víno určitě ještě hezkých pár let v klidu vydrží. Sice šlo jen o nižší „village" apelaci, přesto jsem při ceně šest set korun (U Závoje) a renomovaném výrobci očekávál v chuti trochu více, vůně naopak více než odpovídala.


Champagne Philipponnat - Clos de Goisses 1992 (Champagne, Francie)
Toto jediné víno nebude hodnoceno na základě celé lahve v domácích podmínkách. Okusil jsem jej na degustaci pořádané dovozcem, firmou Domaine R&W, kde svá vína prezentoval přímo Charles Philipponnat, a podělil se o spoustu zajímavostí, historek i technických detailů (což nejspíše vydá na samostatný článek). Rodinný podnik, nyní sídlící v Mareuil-sur-Aÿ, se zaměřuje především na velmi suchá šampaňská s výrazným podílem Pinot Noir. I v základních cuvée používají pouze samotok z hroznů především z 1er a Grand Cru vinic, druhé a třetí lisování prodávají dál. Přiznám se, že jsem nadšen i z jejich „základního" vína, ale dnes ochutnáme vrchol produkce. Hrozny na tento skvost pocházejí, a to je v Champagne poměrně unikátní přístup, pouze z jedné vinice. Je jí Clos des Goisses, zídkou ohrazený jižní svah o sklonu 35 - 45° a rozloze 5,5 ha, shlížející na řeku Marne. Tuto exkluzivní polohu vlastní Philipponnat celou a i když hrozny na ní dozrávají v drtivé většině ročníků skvěle a obvykle má výsledné víno o 1,5 - 2 % více alkoholu než průměr v Champagne, přesto víno pod tímto jménem produkují pouze v těch nejlepších letech a v množství 15 až 20 tisíc lahví. Vinice je primárně osázena Pinotem Noir a menší část Chardonnay. V ročníku 1992 je pak Pinot Noir obsažen ze 70 %, tedy skutečně asambláž ovládá. Víno má vyšší, krásnou jiskřivou barvu, po nalití silně zapění, ale následné perlení je velmi jemné. Vůně mne sraží do kolen. Mohutná, nazrálá, přesunuje se od chlebových tónů, čerstvých podzimních jablek a šťavnatého ovoce, přes vůně ovocné brandy až po aromata lískových oříšků a sherry. Dojem je velmi komplexní, omamný. Jak chuť obvykle nenabídne tolik co vůně, zde se jedná o dokonalou harmonii a prodloužení původního vjemu. Koncentrované, velmi suché, plné a mohutné, ale přitom ne ubíjející a při této síle jemné a elegantní. Nazrále medové tóny se snoubí s ovocností, oříšky, vše doplňuje řízná kyselinka a zakončuje dlouhá, velmi dlouhá dochuť. Úžasné. Co dodat na závěr? Vinař doporučuje víno buď vypít, nebo klidně i další roky skladovat. Konzumovat jen tak i k výraznějším jídlům typu zvěřiny s omáčkami či paštikám. Ideálně před konzumací dekantovat, aby se veškerá aromatika opravdu otevřela. Pro lepší orientaci ohledně doby zrání je na každé lahvi uveden datum degoržování. A já jenom nadšeně tleskám, byť skoro tři a půl tisíce za láhev prostě neutratím. Pro významnější příležitost si třeba koupím a otevřu jejich cuvée Le Reflet či neročníkové Royal Reserve za třetinovou cenu, které je taktéž skvělé, a někde daleko mi bude hlodat vzpomínka na tento degustační zážitek...


Trivento - Tribu Pinot Noir 2005 (Argentina)
Trivento („tři větry") jsou běžně dostupná vína obrovského producenta Concha y Toro, tedy z jeho „vedlejších" aktivit v Argentině, protože jinak se zabývá produkcí vína v Chile. Pod svou značkou prodává velmi široký sortiment a do jejich společnosti patří i top víno Almaviva a oblíbené Cono Sur. Přiznám se, že na degustaci vzorků Concha y Toro jsem preferoval spíše vzorky z Chile (něktará vína byla skutečně nádherná a poměr cena/kvalita úplně jiný - lepší - než v tradičních oblastech Starého světa; takový Marques de Casa Merlot z Rapel Valley je při ceně okolo 450,- Kč malý zázrak) než z Argentiny, ale i základní řada od Triventa byla slušně pitelná, šlo o konzumní, ale technicky dobře zpracovaná vína. I proto jsem zvolil jako vzorek z nového vinařského světa Trivento Tribu Pinot Noir v ročníku 2005, víno prodávané za cenu okolo 200,- Kč, v mém případě za něco přes tři stovky v restauraci (a po jedné sklence odnos domů na „laboratorní pokusy"). Víno najdete v lahvi burgundského typu, ale o něco vyšší a užší. Je uzavřeno pod korkem lepeným z drti s pórovitou pevnou dvojploškou. Viněta neurazí ani nenadchne, zásadní informací z ní je obsah alkoholu 13,5 %. Barva vína je velmi vysoká, temné přezrálé višně. Ve vůni se vyhupuje tmavé bobulové ovoce, které je ovšem okamžitě přebito mým oblíbený „konzervantem", unifikovanou vůni mnoha supermarketových vín nižší kvality. V chuti nenalézám žádné potěšení, jde o přeextrahovanou brutalitu, navíc nejspíš nacpanou nějakou chemií, aby produkt vydržel v nepříliš ideálních podmínkách běžných obchodů a supermarketů. Ve vínu pálí nejspíš síra, zároveň vadí hořké tóny (dost možná rozleželý „falešný barik" - chipsy či ponořené desky), trochá té ovocnosti je přebita výrazným štiplavým alkoholem. Víno je neharmonické, po první sklence nemáte chuť na další. Nepomáhají změny teploty (i podchlazení), rozdýchávání, velká burgundská sklenka ani zkouška druhý den. Jedná se o silně podprůměrné víno, které nemá nic z elegance odrůdy (Pinot Noir v tom poznat ani moc nejde) a možná se ztratí u ostrých klobásek při grilování, ale druhý den vás bude bolet hlava. V produkci Triventa, či spíše celé Concha y Toro, se jedná o jednu z nejhorších možných voleb. A není to tím, že by Argentina, Chile a další nové vinařské oblasti tuto odrůdy neuměly. Pokud chcete zkusit slušnější pinot z Chile, dopuručuji vinařství Morandé (vyšší řady). A v případě, že nakupujete v supermarketech, šáhněte v Tescu po Novém Zélandu - Pinot Noir z oblasti Marlborough v ročníku 2005 je nádherné víno, které dává výrazu „supermarketové" úplně jiný rozměr a dokazuje, že i v těchto svatostáncích konzumu jde při troše pečlivosti vytvořit kvalitní nabídku vína. Právě kritizovaná Argentina je bohužel „supermarketovým" vínem spíš v tom špatném smyslu, tedy snadno dostupná konzumní záležitost pro nenáročné.


Etude - Carneros Pinot Noir 2004 (USA / Kalifornie / Carneros)
A přesouváme se do Spojených států. Co od současného kvalitního pinotu z Kalifornie očekávat? Koncentrované červené ovoce, vyzrálé rajče, často kořenité tóny, vyšší až vysoký (na naše poměry) alkohol a více než často zrání v bariku. Bude ten dnešní „odrůdově" typický? Vinařství Etude se specializuje na odrůdy dvě - z horkého Napa Valley produkuje Cabernet Sauvignon a z „chladnější" oblasti Carneros pak dnes hodnocený Pinot Noir. A právě ten považuje vinař Tony Soter za špičku svého vinařství a zároveň ideální odrůdu, na které se projeví kvalita oblasti a umění vinaře. Za odrůdu z nejsložitějších k dokonalému zvládnutí, která se ale odmění těmi nejlepšími možnými víny. Inu s teorií nelze než souhlasit. Vinice pinotu mají vysázeny v malých blocích kopírujících tvar terénu s jeho ruzným složením půdy, která je převážně kamenitá, vulkanického původu. Je vysázeno 20 klonů odrůdy, z toho deset speciálně zvolených s velmi nízkým koncentrovaným výnosem. A pro zajímovst před špačky jejich top vinice hlídá letka sokolů (a sokolník :o). Dnes hodnocený pinot je z jejich běžné řady, tedy směs různých vinic a roční produkce okolo 10.000 bedýnek. Víno je uzavřeno pod dlouhým plným kvalitním korkem a kovovou záklopkou v lahvi burgundského typu a opatřeno jednoduchou, avšak elegantní, černobílou vinětou. Z viněty se krom varování lékaře, ročníku, kontaktu na výrobce a odrůdy dozvídáme ještě obsah alkoholu obludných 14,2 %. Barva vína je vyšší, mladá a jiskrná. Žádný neprůhledný cabernet, ale výraznější než je u odrůdy zvykem v Evropě. Vůně exploduje výraznou ovocitostí smíchanou s barikem. Víno je skutečně hodně „naparfémované", mohutné - vanilka, káva, třesně a možná i brusinka. Vůně je přímá, nezáludná, ale nenazval bych ji nějakou líbivkou - na nic si nehraje, není složitá, přesto velmi potěší. Chuť je ovocně šťavnatá, hebká, plná. Silně se projevuje barik a v závěru i tříslo a sladce alkohol v dlouhééé dochuti. Víno, byť mladé, je v klidu k pití a ještě dlouho bude, byť k nějaké větší kráse asi nepozraje. Je to představitel jiného, ale velmi chutného stylu této odrůdy. Za cenu okolo 40,- $ (tedy přes 800,- Kč, dovoz přímo z USA) určitě dostanete elegantnější vína, ale jemnost a vytříbenost není vždy to, co hledáte. Přesto je cena myslím vyšší, než by být měla, ale u kterého vína není, že?


Domaine Drouhin - Pinot Noir 1998 (Willamete Valley / Oregon / USA)
A na závěr zavítáme do země, jejíž jméno je ve spojitosti s pinotem skloňováno čím dál častěji. Ideální prostředí pro odrůdy vhodnější do chladnějšího klimatu, s půdou vulkanického původu překrytou dobře odvodňujícím štěrkem a kameny, objevilo pro odrůdu Pinot Noir před čtyřiceti lety několik vinařů v čele s Davidem Lettem z Eyrie Vineyards. Byl to i fenomenální úspěch jeho pinotu ve Francii, který přiměl slavné vinařství Joseph Drouhin z Burgundska, aby si zařídilo vinice i v Oregonu. Dnes produkuje rodina Drouhinů vína jak z Burgundska tak z Oregonu a obě varianty slaví zasloužený úspěch. Robert Drouhin prohlásil, že by byl rád, kdyby lidé jednoho dne ochutnali (především jejich) vína z Oregonu a potvrdili, že „jsou věrná klasickému pinotu z Burgundska" ale „není to Côte de Beaune ani Côte de Nuits, ale jedinečný Oregon". Po mnoha patáliích s dovozem v podstatě jakéhokoluv slušného pinotu z Oregonu se mi nakonec podařilo sehnat právě kousek od Drouhina, navíc pěkně vyzrálý ročník 1998. Vinařství má běžně vyprodané i ročníky nové, šlo o poslední láhev jednoho z prodejců, nalezenou kdesi v koutě, zaprášenou a s poškozenou vinětou, a i díky tomu prodanou za cenu ročníků mladých - 39,- $ (820,- Kč, tedy cena, za kterou seženete Drouhinova Village nebo některá 1er Cru vína z Burgundska). Jednalo se o „základní" víno vinařství, exstují ještě top řady „Lauréne" a „Louise Drouhin". A ještě chvilku vás budu napínat, než přistoupím k degustačním poznámkám, a povím něco o způsobu přípravy. Hrozny se sbírají ručně do malých bedýnek (25 liber, aby se hrozny co nejméně pomačkaly). Fermentaci rozbíhají původní kvasinky z vinice, víno zraje v sudech zasílaných z Francie a nový dub je použit jen zhruba v 18 %. K ročníku vinařství praví, že „výjimečné podmínky v roce 1998 pomohly vytvořit výjimečné víno. Hrozny byly perfektní! Burgundští vinaři sní o tak krásných hroznech." Ale teď už ke konkrétnímu vínu. Skrývá se v těžké lahvi burgundského typu pod 50 mm dlouhým plným korkem s potiskem vinařství a ročníku. Viněta je klasicky dvoudílná, jednoduchá a pěkná, informacemi dle očekávání nezáří a dozvíme se vlastně jen alkohol a ročník. Na zadní vinětě pak ale najdeme nějaké ty informace o místě původu hroznů i vinařství. S obavou (staré víno, poškozená viněta, podezřele "nízká" cena a kdo ví jaké skladování) vytahuji korek a přivoním... hmm... tohle bude bez problémů, korek se představil ukázkovou brusinkovou marmeládou. Nalévám víno do sklenky, jeho barva je docela vysoká, tmavě višňová a nazrálá na okrajích, ale ještě žádná oranžová linka. Tipoval bych mnohem mladší víno. Vůně základem nezapře odrůdu, byť říct „typická burgunda" bych si nedovolil (vůbec toto spojení ve mně po přečtení nové knihy Bogdana Trojaka „Brněnské metro" vyvolává - a asi ještě dlouho bude - záchvat smíchu). Ve sklence se výrazně mění s teplotou a postupným okysličováním, je "na hraní", nenudí ani při poslední sklence, ba naopak. V úvodu především masivně ovocná - jahodový džem. Mícháním se otevírají kořenité a lehce štiplavě alkoholové tóny. Vůně je mohutná, krásná, uleželá, ale bez stop nějaké "stařinky", pouze ušlechtile nazrálá. S teplotou nastupují vůně, jak z pomletého tmavého lesního ovoce s přídavkem alkoholu, nejspíše vliv sudu se projeví aromatem bonbónů Mon Chéri. Chuť je plnější, ostřejší, nasládle ovocná s dlouhou dochutí, krásná, uleželá ale přesto stále s potenciálem mnoho let zrát do krásy. Přiznám se, že mi stylově spíš připomněla některé hladší vyzrálé Bordeaux než Pinot. Chuť je lahodná, láká k dalšímu napití, láhev snadno zmizne i bez podpory jídla ani nevíte jak. A chuť přetrávává v ústech ještě mnoho minut jako smutná vzpomínka. Tenhle pinot je možná trochu netypický, ale je to krásné víno, přesně má krevní skupina, které mne jen nalákalo ke snaze zkusit těch Oregonských mnohem víc. Škoda, že tu prakticky nejdou sehnat. Inu, námět na podnikatelský záměr...

A to je konec dnešního putování za odrůdou Pinor Noir. Jistě, čím dál více výsadeb se objevuje na Novém Zélandu, pěstuje se v Německu, nějaký ten hektar najdete v Kanadě, spoustu vinic v Itálii a z tradičních oblastí popsat jen jeden vzorek je trestuhodné, ale nejde jen tak být všude, třeba zase příště. Už tahle vinná dovolená se nám protáhla a přišla na hezkých pár korun. Snad se i vám, alespoň v této malé reportážní formě, líbila. A ptáte se, jestli přinesla nějaký závěr? Nějaké významné a obecně pravdivé konstatování na téma „Pinot Noir u nás a ve světě"? To, že barva pinotu už není díky barevnějším klonům tak nízká, což potvrzují skoro všechny vzorky, si všichni ověřujeme u každé další lahve. I to, že i naše zemička produkuje nádherná vína, víme už dávno. Ani v tomto směru nic nového. A na jakékoliv hlubší hodnocení budu muset pokořit ještě mnoho lahví této nádherné odrůdy... a jak rád!