O Víně

Čili podmínky pokusu s druhou várkou potenciálně „lepších" pinotů ročníku 2007 byly pokud možno stejné jako předchozích případech. Dokonce jsme se termínem vyhnuli kořenovému dni a teplotu se podařilo uhlídat, myslím, celkem slušně, všichni jsme měli sklenice velkého objemu. Vína uvádím pro přehlednost v jiném pořadí, než šly na slepé degustaci. Nebudu Vás unavovat tím, co jsem naslepo tipoval, netrefil jsem se ani jednou, tedy vlastně poznal jsem to Côte Chalonnaise (to jsme mezi zdejší pinoty vložili pro porovnání).

Žernosecké vinařství, Lovosice, Pod Lovošem, výběr z hroznů, 13,5 %  - Barva odpovídající pinotu, ve vůni i chuti cítím řepu, zavařenou i čerstvě vytrženou ze země. *** Nepomohlo ani rozležení tři dny v neplné lahvi, dál řepa a divná nasládlost. Nějak jsem si nedokázal představit, že se touhle senzorikou týrám opakovaně a zbytek jsem vylil. Přitom jsem v poznámkách našel, že jako mladé mi toto víno docela chutnalo a dal jsem mu ****.

Bettina Lobkowicz, jakostní odrůdové, 13,5 % -   Barva odpovídající pinotu, hodně nejednoznačná vůně, směs ovoce s kuchyňskými vůněmi. Chuť ovocitě-zeleninová s jednoduchým tříslem. *** Třetí den ve vůni rozpoznávám lesní jahody, ani v chuti není nejhorší, kořenitá, nazrálá tak akorát, celkem sebevědomá s nahořklým závěrem. Přidávám na ***(*)

Salabka, výběr z hroznů, „reserve", 13,5 % - Barva odpovídající pinotu, divně zimomřivé ve vůni, chuť taková prostší, ale ne zlá. ***(*) V dalších dnech ve vůni patrnější zelené tóny, ale celkem sympaticky. V chuti cítím pěkně zakomponovanou kyselinu, otázka je, jestli bych naslepo vůbec uhodl, že je to pinot. Váhám, jestli hvězdiček tři a půl nebo čtyři. Není to špatné víno, v lepší polovině.

Musil, Dolní Kounice, Šibeniční hora, výběr z hroznů, barrique 14,5 % - Barva odpovídající pinotu, o něco tmavší, vůně másla a oleje, dřevěné židle, v chuti poněkud koncentrované monstrum, které asi někoho ohromí, můj ideál to tedy není. **** V dalších dnech se mne toto víno snažilo důrazně a kategoricky přesvědčit sofistikovanými tóny asfaltu a černé čokolády, gestikulovalo, pózovalo, ukazovalo svaly. Ale jó, pěkný, ale...

Tanzberg, Mikulov, Pod Svatým kopečkem, pozdní sběr, 14 % - Tento vzorek dorazil doslova na poslední chvíli, čerstvě vypuštěný do prodeje ho vydobyl Honza Čeřovský přímou dodávkou z vinařství. Zajímavé je, že na internetu lze dopátrat v tomto ročníku i partie z Anenského vrchu a dokonce i z Goldhameru. Má trochu hustší barvu, ale už první seznámení s vůní vyznívá rozpačitě, jakoby spíš do dušené zeleniny to voní. V chuti drsnější tříslovina. *** A jak v dalších dnech? Vůně je pořád divná, něco mezi hruškovým a řepným kompotem a čerstvým celerem. O chuti se prostě nedá říct nic jiného než ta holá věta z úvodní degustace.

Vinselekt „Palaviense" Novosedly, Růžová hora, pozdní sběr, 12,5 % - Tohle bylo na seznamu, ale v časové tísni před degustací jsem nebyl schopen to v archivu najít. Našel jsem to až dodatečně, ale to už to bohužel nemohlo být chutnáno kolektivně a naslepo. A zrovna toto byl nejlepší vzorek celé této série. Trapné, ještě jednou se všem omlouvám. Má ten správný pinotový odstín, není ani moc husté v barvě. Vůně zpočátku nastupuje leholince zeleně, ale ne v negativním slova smyslu, spíš jako vůně čerstvého neporušeného živého listu na stromě, ale to je během dvou minut převrstveno nádhernou jemnou, kultivovanou vůní čerstvých višní. A stejně ušlechtilá je i chuť - jemná, prokreslená, vyvážená, višňově natrpklá v závěru. Udrží-li se teplota mezi 13-15 °C, pak je ta natrpklost decentní, oteplením vystoupí tříslovina více, taková, z které by víno žilo další dva tři roky s předpokladem dalšího zlepšování. Tohle je opět parádní kus. Jediný z téhle řady na *****.

Vinselekt „Dowina" Sedlec, Stolová hora, výběr z hroznů, barrique, 12,5 % - Odstín mi trochu znepokojoval, byl už na hranici, táhl lehce do fialova. A jelikož se totéž vyskytlo i u „Sparr" vzorku, tipuji nějaký přídavek něčeho, Jakubského, Mlynářky přinejmenším. Ani vůně mi úplně typická pro pinot nepřišla, taková spíš hruško-švestko-vavřinecká. Až chuť mne uspokojila, krásně višňově natrpklá, jak to mám rád. ***(*) V dalších dnech šla vůně už trochu do zeleniny (mrkev, řepa), ale chuť setrvala opravdu pěkná, umírněná a ne jednorozměrná.

Vinselekt „Tesco" Hustopeče, Růženy, výběr z hroznů, 12 % - Na lahvi byla visačka zmiňující obecně klady vín, která dlouhodobě ležela na kvasinkách s minimem síry a byla pravidelně míchána. Barva v pořádku, ale vůně skoro žádná, vzdáleně ovocitá, ani zvýšení teploty, usilovné míchání na tom moc nezměnily, dokonce ani po několika dnech v neplné lahvi se z vína téměř žádná vůně neuvolnila. Chuti poměrně neutrální, vyrovnané, včetně kyseliny. Takový jemnější nenápadný vzorek, ale něčím mi naslepo přišel sympatický, že jsem mu dal ****(*). Asi jsem čekal, že se v dalších dnech otevře víc do krásy. Vůně ale zůstala neměnná, v chuti jsem si poznamenal svíravou strohost, ani ne moc ovocitou, spíš ta svíravost vyvolávala určité napětí a očekávání. V dalších dnech už jsem jednu hvězdičku ubral.

Vinselekt „Sparr" Bulhary, Na pískách, pozdní sběr, 11,5 % - Barva podobně „podezřelá", jako u Dowiny, vůně zpočátku dost přezrálá, ale brzy se pozitivně mění, v chuti plné s takovou zvláštní peprnou tříslovinou, odhadoval jsem na nějaký německý klon. Dochuť delší. Dal jsem ****, asi že mi tam vyloženě nic nevadilo, žádná zelenina a řepa. V dalších dnech mi to nejen v barvě, ale i vůní do hruškového kompotu připomínalo řadu Dowina. Tady mi ale chuť zas nepřišla tak zábavná jako u Dowiny, ale prostě taková solidní supermarketová klasika. Nic exkluzivního, low cost pinot.

Reisten, Mikulov, Valtická, pozdní sběr, 12,5 % -  barva v hustotě slabší, vůně jako zapařené dusno pod igelitem. Chuti dřevitější, nasládlé. *** Tři dny po hromadné ochutnávce mi vůně připadne zvláštní, trochu až mentolová, připomnělo mi to charakterem nějakého parfémem politého fotbalistu, nebo jak bych to jinak popsal...prostě nějak takové, že to má vzbudit nějaké zdání něčeho bombastického, co ve své podstatě je mnohem skromnější. Taková zvláštní dutá směs zelenosti, ovocitosti, přezrálosti. Chuť se jeví hladší, ale taknějak zase zvláštně, metrosexuálně.

Moravíno, Sedlec, Stolová hora, pozdní sběr, 13 % - krásná, elegantně decentní vůně s asfaltovým nádechem, akorát první večer se tříslo zdálo poněkud hrubší. Vůně za ****(*), chuť jen za ***. Ale vzhledem k předchozím zkušenostem jsem byl dychtivě zvědav, jak se vyjeví dále. Tři dny po akci stále defilovala pěkná plnokrevná vůně do asfaltu nebo připáleného cukru, i chuť taková, chlapácká, testosteronová, ale elegantní jako Aston Martin Jamese Bonda. Chci věřit tomu, že to, co mne na tom baví, nebylo dosypáno do vína externími přípravky. Ale když si tohle odmyslím, musím navýšit na *****. Sice jsem říkal, že pětihvězdičkové je jen Palaviense, ale fakt mi tohle baví, a není to u Moravína poprvé.

Vinařský dům Vinohrad, Dobré pole, Staré, 13 % - Tak na tohle víno jsem se fakt těšil, zajímalo mne, jak si vedou Galové po odchodu z Tanzbergu. Ovšem korková vada odsoudila obsah lahve do výlevky. Škoda, škoda.

Šebesta, Březí, Ořechová hora, pozdní sběr, lehký barrique (dva roky použité sudy), 13 % - Odstín v pořádku, trochu tmavší. Chuť mi ten večer přišla krásná, komplexně ovocitá, hádal jsem Vinselekt for Sparr, ale netrefil jsem se. **** Poznamenal jsem si, že už se pravděpodobně zlepšovat nebude. A taky že jo. Další dny už mi to tak pěkné nepřišlo, vůně spíš...poněkud podezřelá, nasládlá, plastová, do vařené zeleniny (třeba kapusty), mírně připálené. Chuť potom taky dost podivná, s velmi výsušným tříslem a takovým, jak já říkám, ponožkovým ocáskem. To už bych čtyři hvězdy nedal.

Kovacs, Novosedly, Na štrekách, výběr z hroznů, 14,5 % - Odstín a barva na pinot v pořádku, vůně i chuť už ten první večer nesympaticky nasládlé, až někde vzadu v dochuti se objevuje natrpklost. *** Třetí večer, víc v klidu, mi vůně přišla taková bonbónová, jako ty švestkové bonbóny s náplní, které si pamatují už asi jen skalní pamětníci socialismu. Chuť už bez svěžesti, zasmušilá, lehce hořká, ale ta nasládlost tam pořád vládne více. Přitom jako mladé tohle víno bylo vynikající.

Stapleton-Springer, Bořetice, Trkmanska, pozdní sběr, 13 % - Odstín a barva na pinot OK (snad trochu slabší), vůně i chuť mi přišly takové české, skromné, hrubší, podzimně smutné. *** V dalších večerech toto víno předvedlo dušeně zeleninovou řepnou vůni, chuť lepší, kořenitější, s tou správnou kyselinou, která zdobí. A ještě dále, pátý večer po akci, mám poznamenanou vůni přezrálých hroznů a plastové hračky, v chuti dost mohutné, nepoddajné, tuhé tříslo.

ŠSV Velké Pavlovice, Nadzahrady, výběr z hroznů, 13 % - Odstín a barva v pořádku, poněkud zatuchlá vůně, ale korek nikdo nehlásí, svíravá jednodušší chuť. *** Zatuchlost v příštích dnech vyprchala, zůstala nazelenalá vůně zavařené řepy a přímočará hrubší chuť.

Kočařík, Čejkovice, Niva hrbatá, zemské, 13,5 % - Odstín a barva jsou v pořádku. Zesláblá vůně třešňového kompotu uvozuje kořenitou trpčí chuť. ***(*) V dalších dnech se vůně dekadentně rozkládá do antuky, drcené cihly a popela, což jsou atributy, které zdobí i nejedno velmi drahé víno, akorát tak po dvaceti letech života. Chuť pořád kořenitě hřeje, i když i ona už je na sestupné hraně.

Krásná hora, Starý Poddvorov, Krásná hora, zemské, 12,45 % - odstín a barva v pořádku. Vůně jde do kůže a dřeva, v chuti hustší, příjemně natrpklé, dlouhé. Takové svalnatě namachrované. ****(*) V dalších večerech se ke kůži (lidské) přidával i kuprexit a kalafuna, a později i plast a bonbóny. Chuť taková... programově rafinovaná. Nelze tomu asi nic konkrétního vyčíst, ale do srdce mne to nezasáhlo.

Sůkal, Starý Poddvorov (vinice snad Krásná hora), výběr z hroznů, bez etikety a ani na internetu obsah alkoholu nedohledán - Odstín a barva na pinot OK, vůně oplatky, obilí, v chuti správně natrpklé, višňovo nakyslé. ****(*) Obilí v dalších dnech odvanulo a nahradily je višně. Pěkné.

Proquin, Velké Němčice, Punty, výběr z hroznů, 13,5 % - Odstín v pořádku, tmavší trochu. Vůně zpočátku taková nenápadnější, chuť pěkná, kořenitější, hutná, ale vyvážená. ****(*) V dalších dnech postupně ztrácelo na půvabu. Ve vůni i chuti se postupně víc a víc projevovala taková ta protivná řepno-zeleninová nasládlost... aby pak šestý den v takřka prázdné lahvi najednou zmizela a víno se ukázalo stejně hezky jak první den. Některé proměny pinotů prostě nechápu.

Hort, Velké Bílovice, Přední hora, pozdní sběr, 13 % - Odstín barvy v pořádku. Vůně mi už hned první večer přišla lahvově nazrálá a i skromnější jednoduchá chuť spíš na sestupu. *** Ale v dalších dnech se nějaký strmý sešup nekonal, bylo to sice prostší, ale karamelové, celkem vyvážené, klidně bych hodnocení zvedl na ***(*).

Tetur Vladimír, Velké Bílovice, Dlouhá hora, polosuchý výběr z hroznů, 12,5 % - Odstín barvy v pořádku. V čerstvě nalité sklence krásná komplexní vůně, učebnicově typická pro pinot. Ta ale dost rychle mizí, po několika zamícháních zůstává aroma třešňového kompotu. Chuť dost prostřední a krátká. Tipoval jsem to Chalonnaise a udělil za to prvotní oslnění vůní ****(*). V dalších dnech se navzdory své polosuchosti chovalo docela stabilně, jemněji, uměřeně.

Tetur Vladimír, Velké Bílovice, Nová hora, polosuchý výběr z hroznů, barrique, 13,5 % - odstín barvy v pořádku. Komplexnější jemná vůně, chuť třešňového kompotu. Chová se to dobře, když s tím ve sklence moc nemícháte, kroužení toto víno dost stresuje. ****. V dalších dnech se vyvinula dost lascivní vůně, živočišná, do zvěřiny, jalovce, kůže.

Helena Glosová, Moravská Nová Ves, Vinohrady, výběr z hroznů, 14 % - Odstín barvy v pořádku. Tohle mi přišlo první večer už do bretu, kůže, starého koženého opasku, krámků v Istambulu..., chuť něčím neurovnaná, disharmonická, vykořeněná. ***(*) Ale zase tomuhle vínu trochu kyslíku v neplné lahvi prospělo, třetí den už tam kůže tolik nebyla, vůně byla trochu temná, zlověstná, do přezrálých třešní nebo višní, i chuť se srovnala, ocenil, jsem, že nepůsobila přezrále, ulepeně, zdobila jí pěkná kyselina. Zvyšuji na ****.

Cuvée 3 Générations, Domaine Ferrey Montangerand, Côte Chalonnaise, 13 % - Odstín barvy v pořádku. Vůně velmi jemná, trochu do lihové fixy. Drsnější a jednoduché tříslo, které ale nevylučuji, že by se nemohlo zlepšit. *** To se zdá chabý výsledek na oblast, kterou mnozí považují za součást Burgundska. Ale ono se v dalších dnech víc otevřelo, působilo ne sice nějak expresivně, spíš klidně, vyrovnaně, moc jsem si užíval trpčí chuť. Dal bych  ***(*).

Jak tuto poslední degustaci viděl a cítil Honza Čeřovský, se můžete dočíst na Jižním svahu zde. I když se v jednotlivostech lišíme, v závěrech tedy ne.

Když jsem v roce 2008 užší okruh pražských vínomilců pozval k sobě na prochutnání mnou nashromážděných a na pět let zaarchivovaných českých a moravských pinotů ročníku 2003, každý ještě donesl něco ze svých zásob, zrodil se mi v hlavě plán na každoroční skupinové hodnocení pinotů naslepo, z kterého na konci vzejde maximálně objektivní dlouhodobě zprůměrovaný výsledek. Objevíme národu nejlepší zdejší viniční trať na pinoty a místní krále pinotů, usnadníme jim výběr. Nebude už potřeba vyhazovat peníze za předražené Burgundsko. To byly asi mé prvotní motivace.

Jenomže od prvního ročníku byly výsledky nejen velmi často tragické, doprovázené zkřivenými obličeji nad zcela rozpadlými víny, ale ani poměrně prestižní a drahé značky nedokázaly udržet kvalitu konzistentně, nemluvě o tom, že na „králi pinotů" se těžko hledala všeobecná shoda. A už vůbec, že by se snad rýsoval nějaký nesporný pinotový terroir. Ještě tak když měl každý vybrat prvních pět nejlepších, docházelo celkem k průniku množin. Ale to, kdo byl nejlepší, se samozřejmě lišilo v závislosti na tvaru sklenky, zkušenostech degustátora s pinoty různých původů, stáří a kvalitativních stupňů, nicméně ani s Honzou Čeřovským, s nímž máme asi tak podobně (v pinotech) nachutnáno a používáme často stejné sklenice, nedošlo vždycky k naprosté shodě, protože každý máme asi trochu odlišný ideál pinotu, s kterým poměřujeme.

Berte tedy níže uvedené závěry z pětiletého pokusu jako subjektivní, z mého hlediska a dle mých kritérií. Podmínky pokusu byly následující: Výběr vín byl v ročnících 2003 až 2005 spíše extenzivní - krom značek, u kterých se už z prestiže a ceny nechal předpokládat výborný výsledek, se často lovilo v neznámých vodách s předpokladem, že objevíme zcela neznámé jméno, které zazáří. To se ale absolutně nepotvrdilo, zvyšovalo to náklady a neúnosně počet vzorků. V dalších dvou ročnících jsme už prostě nad některými zlomili hůl a dále do nich neinvestovali a snažili se naopak zkoumat konzistenci nadějných jmen z minulých ročníků (pokud jsme vína sehnali). Ale přeci jen osobně jsem zařazoval někdy i jména, ke kterým nemám úplně důvěru, ale v rámci objektivity, aby někdo nemohl napadnout výběr vín jako předpojatý, jsme prověřili i je. Od ročníku 2005 už bylo tolik vzorků, že nešlo vše ochutnat na jeden večer. Rozdělili jsme tedy vzorky na dva běhy: jarní obsahoval vzorky spíše s menšími ambicemi na archivaci, podzimní pak ony prestižnější značky. Vína byla otevřena přibližně hodinu předem, byla snaha (ne vždy stoprocentně úspěšná) držet teplotu kolem 15 °C. Lahve byly degustovány v první vlně zaslepené v černých pytlích. Já osobně jako organizátor jsem měl tu výsadu si většinu nedopitých lahví přechutnávat i v dalších dnech i v různých teplotách. Degustoval jsem ze sklenky Riedel Sommelier Burgundy Grand Cru vyvinuté speciálně pro degustace burgundských pinotů. Sklenka má objem 1050 ml, je spíše kulatějších proporcí a široké hrdlo se na obvodu ještě mírně rozšiřuje - viz obrázek. V přímém porovnání s jinými sklenicemi tato je nesmírně analytická, u některých vín dokáže nemilosrdně odhalit nějakou jejich slabinu, která by u jiných sklenek zůstala přátelsky skryta, u špičkových vín ovšem dokáže poskytnout potěšení v tom, že se můžete zálibně probírat různými „vrstvami" aromatu a kochat se všemi jeho složkami, zatímco jiné sklenky ukáží toto bohatství více kompaktněji.

Můj ideál pinotu vychází z uleželých vín burgundských, které dokáží rozehrát neskutečnou hru elegance, vzdušnosti a harmonie nebo naopak mužnou komplikovanou ušlechtilost. Novosvětské pinoty středních cenových kategorií umí sice nabídnout opulentní nasládlou ovocitost, ale až příliš kýčovitě líbivou, chybí jim zpravidla rafinovaná mnohoznačnost a struktura a vyšší harmonie, která není prvoplánově založená pouze na ovoci. U pinotu má podle mého názoru smysl zkoumat barvu pouze proto, abych se ubezpečil, že vínu nebylo pomoženo příměsí cizích odrůd, případně se pokochat nějakým zajímavým valérem, ale přidávat nebo ubírat body vínu na základě hustoty barvy je u pinotu noir naprostý nesmysl a nekoresponduje to s celkovou kvalitou vína ani přibližně. Na pinotu je nejcennější celková harmonie, aby z vína netrčel ani alkohol, ani přílišná koncentrovanost přezrálých hroznů, aby víno držela páteř určitého zdravého obsahu kyselin a jemně strukturovaných tříslovin. Podle mého dobrý pinot zdobí i decentní stopa nahořklosti (čajové či grepové) a/nebo tzv. zelených tónů. Samozřejmě přiměřené zakomponovaných do celku. S všeobecným trendem považovat tyto komponenty za enologickou vadu nemohu souhlasit - jak budu dokládat dále, až do velice nedávné doby toto byly typické vlastnosti burgundských pinotů a dokáží opravdu vínu vtisknout neodolatelnou sebevědomou divokost, které se opulentní moderní ztěžklost, hladká a téměř bez kyselin, nemůže rovnat. Za výše popsaných podmínek s přihlédnutím k těmto mým ideálům a kritériím pak mohu pětileté výsledky shrnout takto:

Králem pinotů se pro mne (ale v tom celkem panuje široká shoda) stávají pinoty Vinselektu Miloše Michlovského. Jako jediné ukázaly konzistentní kvalitu bez ohledu na ročník nebo cenovou hladinu vína. Z mého hlediska si cením i jejich harmonie ve smyslu vyváženosti, byly sbírané v optimální čas bez přezrávání do výběrových cukernatostí a vykazovaly tendenci k archivačnímu zlepšování. Z osobní návštěvy vinařství (o ní viz dále) je patrné, že pinot u tohoto vinaře není jen jednou z mnoha odrůd a je mu věnována maximální péče přihlížející jeho specifickým potřebám. Tyto pinoty jsou z mého hlediska jediné vhodné bezvýhradného doporučení a v některých konkrétních případech jsou možná nejblíže burgundskému etalonu. Řada Palaviense z Perné - Věstonska poskytuje někdy živočišné, někdy více elegantní, ale sebevědomá vína s harmonií i v problematických ročnících. Řada Dowina, tedy vína, která část života strávila v dubových sudech, bývá někdy trochu  marmeládovitější, ale skoro vždy poskytuje rafinovaná a strukturovanější vína, i když možná na úkor té elegance. Řady pro určité super-hyper řetězce by se zdály být teoreticky níže, prakticky bývají někdy i dokonalejší, co se harmonie týče, byť si osobně víc cením toho, že Palaviense si přeci jen drží určitou originalitu pocházející z terroiru.

Když se budu snažit zobecnit některé další pinoty jiných poměrně vyhlášených vinařství:

Mikrosvín Mikulov - Za cihelnou: Pro mne nejčastěji jakoby frankovkovité, což bude zřejmě dané použitým klonem, jako mladé zajímavě ovocité (do borůvek), ale nějak neumí uspokojivě stárnout, po pěti letech zapadly v konkurenci jako docela fádní, utahané, neušlechtilé. Někdy až příliš přezrálé a přeextrahované.

Tanzberg Mikulov - Lepší bývávaly ty z Růžového vrchu (z nakupovaných hroznů), ty už ale nebudou. Ale i Anenský vrch se neztratí, určitě nadprůměr, ale v přímém srovnání zase po pěti letech málokdy zazáří. Je diskutabilní, zdali archivace je přínosem.

Kovács - Úžasné, medové, elegantní bývaly starší ročníky z Růžové hory, třeba 1999, pak jistou dobu problematické v harmonii a hloubce podobné spíš Beaujolais, nebo se mi i některé ročníky ztratily z obzoru. Ročník 2005 též nebyl zlý, mladá 2007 chutnala velmi slušně, pět let archivace jí ale neprospělo.

Marcinčák - Ročník 2000 byl skvělý, komplexní, ještě nula dvojka mne docela bavila. Od ročníku 2003 mají vína nepinotovou barvu i charakter, pan Marcinčák to vysvětluje klonem, nevím, pokud jsou to skutečně vína z okolí Novosedel, tak bych skoro sázel na záměnu sazenic za Gamay.

Holánek - Tam bývají někdy pěkné harmonické vyrovnané kusy, ale spíše v mladším věku. I když někdy jsem si říkal, že typický pinot to úplně není.

Moravíno - Bývávají ovocité, ale ne fádní, uměřené, relativně složité a harmonické. Je to typ intelignentího pinotu a sofistikované vinifikace. Sice z nakupovaných hroznů, ale z prvotřídních poloh. Uznání a doporučení si zaslouží.

Springer a Stapleton & Springer - Některé ročníky (2003, 2004) měly častější korkové vady. I jinak lze zažít poměrně nákladné zklamání, zejména při pokusu o archivaci, ale zase když se zadaří a pijete vína relativně brzo, mohou být opravdu excelentní, bohatá, opulentní a strukturovaná.

Kočařík - Když jsem poprvé chutnal mladší a naslepo, přišlo mi to až moc ovocné a líbivé, bez struktury, ale později chutnané vzorky a osobní návštěva mne přesvědčily, že toto vinařství má předpoklady atakovat absolutní zdejší pinotovou špičku. Nakoupím do archivu a budu sledovat.

Vladimír Tetur - Asi pro mnoho lidí ideál: měkká, velice ovocitá hladká vína. Až někdy do kůže a koženého sedla. Mně tam chybí kyselina a natrpklá strukturující složka. Někdy problematicky zrají, po pěti letech se některé i rozkvasí, což dává tušit, že za jejich hladkostí je i zbytkový cukr, někdy se ale zadaří, třeba v ročníku 2007 určitě nadprůměr.

Znovín -  O výběru z ročníku 2003 bylo napsáno možná nejvíc ze zdejších pinotů. Od opěvování nedlouho po uvedení na trh a předpovídanou perspektivu, až po rozčarované zklamání z dalšího vývoje, "makedonsky" drsné nepinotové tříslo. V dalších letech Znovín obsazoval solidní čtyřhvězdičkové posty, ale že bych si myslel, že těmto pinotům svědčí archivace a že krásní, to mne úplně nepřesvědčilo. Nejsou to většinou úplně typické šípkové kulaté pinoty, spíš takové různé komplexy ovocito-bylinné. Diskutabilním trendem je produkce pinotů se zbytkovým cukrem.

Bzenecké - Takové skromnější, ne propracované, málokdy úplně typické pinoty. Zemitější nebo často naopak nasládlejší, někdy dokonce obojí najednou. Pozitivní výjimkou byl jeden kus z Château Bzenec - ten byl excelentní, přitom ze supermarketu. Toto je i historicky oblast, kde by pinoty mohly dávat jedna z nejlepších výsledků. Zhostí se někdo zde té výzvy? Moc bych si to přál.

Sůkal - Někdy velmi přezrálé a hladké až bonbónově nasládlé pinoty, v kterých mně osobně chybí kyselina a strukturovanější tříslo, ale někdy, když ročník není tak teplý, dokáží dát opravdu všechno to, co má bezchybný pinot mít.

Plešinger - Barikovaná vína zjevně dělaná jako prestižní, zrají spíš do kůže, živočišnosti, delší dobu jsem nechutnal nové ročníky, ale pokud budou sbírat v optimální čas, mohou se tam zrodit i excelentní pinoty.

Spielberg - Některé ročníky nebyly zrovna harmonické, ale v poslední době občas opravdu překvapí svou vyvážeností, komplexitou, přitom i určitou originalitou a nezaměnitelností co se terroiru (původu) týče. Sledovat.

Nestarec - Chutnal jsem zatím jen 2002, ale to bylo vskutku královské.

Žernosecké vinařství - Tam se přiznám, že nevím. Výsledky bývají tak diametrálně odlišné, že je nedokážu zobecnit. Mají mladší výsadby původem z Alsaska, často kupují hrozny ve Slaném, někdy mívá jejich pinot barvu temnou, jindy pinotově slabou, někdy je zimomřivě sevřený, jindy kulatý. Potenciál tam je, uvidíme.

Vybíral (Vinařství Sv. Tomáše, Malé Žernoseky) - Nevím, tyhle pinoty mi nesednou. Většinou mi přijdou technologií příliš stržené, zjednodušené.

Chrámce - Běžná "nekosher" produkce bývá sice seversky specifická, povedené kousky z kosher části vinařství se v nejlepších ročnících (1999, 2000, 2001, 2007) mohou řadit ke (zdejší) špičce. Spíše lehčí v barvě, přezrálejší, ale neobyčejně komplexní a jemná. Vyplatí se sledovat.

Vilém Kraus - U některých lahví i propukám v nadšení, jinde mi přijde, že příliš technicky pojatá technologie jim ubírá schopnost se vyvíjet a dostat se dál než jen na precizně zvládnuté čisté víno.

Mělničtí Lobkowiczové - Bývaly spíš dost neharmonické a podivné, ale ročník 2006 a ročník 2007 (pitý jako mladý) se jim povedly, tak chtěl bych věřit v pozitivní obrat, protože terroir mají jedinečný, ovšem archivaci těchto pinotů zatím doporučit nelze.

Štěpán Weitosh a ČZU Mělník - Nula šestka vysloveně nadchla, další už nebyly takové, přesto vždy alespoň lepší průměr. Chtěl bych sledovat, ale nějak mi ta vína v poslední době zmizela z dohledu.

Zámecké vinařství Roudnice - Jak kdy se vydaří. V nejlepším případě pěkná a v zásadě dost charakterní a rozpoznatelná. Zrání ve starých dřevěných sudech jim určitě prospívá. Na Kochově jsou výsadby z roku 1977 (tedy zřejmě nejstarší v Čechách), pod Sovicí z roku 2001, je tam vápenité podloží, potenciálně by to mohly být nejlepší pinoty široko daleko.

Výsledky jsou samozřejmě pokusem o zestručnění a generalizaci, pokud by někoho zajímaly detaily ke konkrétním vínům/ročníkům, odkazy na jednotlivé články jsou zde:

2007 Part B - viz výše v tomto článku
2007 Part A
2006 Part B
2006 Part A
2005 Group B
2005 Group A
2004
2003 (to tedy ještě ne naslepo)

Vůbec první akce kroužku pinotmanů (ne naslepo, zato zajímavé, i sedm, osm let staré pinoty).

Jinak hvězdičková hitparáda převážně všech v pokusech chutnaných vín (a zase pro změnu i nějakých navíc) je ke stažení pod článkem jako wordovská tabulka. Neslibuji ale, že to je přehlednější než ty články. Vysvětlivky k tabulce: K=korek, číslo u hvězdiček znamená, kolikrát jsem to opakovaně chutnal, výsledný počet hvězdiček je v tomto případě buď ten naslepo nebo ten nejlepší z těch ne-naslepo. Barevně zvýrazněné jsou pouze výsledky slepých degustací po pěti letech, případně v některých výjimečných případech i u starších ročníků zkušenost s otevřenou lahví v odpovídajících podmínkách - náhodná letmá zkušenost s degustačním vzorkem na veřejné degustaci je sice vyznačená hvězdičkami, ale nemá takovou váhu a proto není zvýrazněna barevně. Vypsány jsou spíš pozitivní a opakované zkušenosti, ochutnal jsem pinotů od různých jiných vinařů i více, ale nemá smysl tabulku neúměrně zvětšovat o sporadické a negativní reference. Tabulka bude nejlepší otevřená ve verzích Wordu od 2007 výše, ve Wordu 2003 a Open Officu bude vypadat divně.

Ještě bych se pokusil o určitou ještě vyšší generalizaci, byť jsem si vědom jejích limitů a nedostatků. Původně, když jsem pokus zakládal, hýčkal jsem si ideu, že na konci toho cyklu bude nějaký seznam těch nejlepších zdejších tratí, které dokáží poskytovat z principu ty nejlepší pinoty. Ačkoliv bych dokázal sestavit seznam potenciálně nejlepších pinotových poloh, teď ještě nejsme ve stádiu, kdy by toto bylo relevantní, nyní jsme v levelu 1, kdy přístup vinaře je mnohem silnější než terroir. Jako nejvlivnější se ukazuje zejména doba sběru versus ročník a použitá technologie. Terroir se odsouvá až na třetí místo. Kombinací těchto tří vlivů lze vysledovat následující typy zdejších pinotů, byť ne všechny do těchto škatulek lze zařadit a existuje mnoho výjimek a přechodných subtypů:

Typ „řepa": Jakmile příroda nedopřeje sezónu téměř bez plísní a vinař si sérií opatření a zákroků nedokáže vybojovat zdravé hrozny, měla by následovat selekce hroznů. Pokud se i jen poměrně malá část plísní postižených hroznů dostane do vinifikačního procesu, výsledkem jsou (zejména po několika letech archivace) dost podivné až hrůzostrašně rozpadlé trosky páchnoucí po čerstvě vyorané řepě, zatuchlém sklepě, lékárně.

Typ nedozrálá surovina: Do určité míry mám raději mírně nedozrálé než silně přezrálé, ale zcela nedozrálé hrozny (byť toto je v posledních letech u nás spíše rarita) samozřejmě nedovolí vínu dát úplnou hloubku, skončí to bylinnými, travnatými a poměrně málo propracovanými, skromnými víny. Podle Miloše Michlovského zelenost, křenový list, pelargonie značí buď mladý vinohrad nebo příliš velkou sklizeň, nebo i příliš okrajovou oblast s méně příznivými podmínkami pro dozrávání. I onu řepovitost a zemitost (viz typ výše) pokládá rovněž za pyraziny z mladých výsadeb, čemuž prý nahrává i příliš řídká výsadba a příliš prohnojená půda.

Typ „divnej": Prostě tam něco nesedí. Barva jde do fialova, naslepo byste hádali něco ze Španělska, jediné, co to má společné s pinotem je červenost a nápis na etiketě. A možná bych sem zařadil i vína, která naslepo posbírala i docela dost hvězdiček a bodů, objektivně nemáte moc co jim vyčíst, strukturu to má, i pinot nelze úplně vyloučit, že to je, ale pak když se pídíte po podrobnostech vinifikace, tak zjistíte, že to tříslo, co Vám na tom přijde nejzajímavější, pochází z drahého enologického taninového preparátu. Je to dobře? Jak by to víno vypadalo bez něj? Byl bych z něj nadšenější? V kolika pinotech, kterými jsem byl unešen, tenhle make-up byl a nikdy to nezjistím?

Typ „jedna odrůda z mnoha": Nejčastější důvod meziročníkové nevyrovnanosti. Prostě pinot je jen jedna z 20 a více odrůd a sklizena je, až na ní přijde řada, a vinifikace se v mnohém neliší od vavřinců, frankovek, zweiglů, dornfelderů, cabernetů...dokonce se může něčím z toho i vesele dolévat. Výsledkem bývá obecné moravské červené.

Typ úzkostlivě čistý: Tak trochu stržený v obavách, aby náhodou nějaký nekontrolovaný živel nezničil něco, učebnicově vyvedené solidní víno podle všech pouček ze školy a učebnic, často ani ne moc pinot, v nejlepším případě pěkné červené nebo očesaný, zjednodušený, pinot podle definic pro soutěže.

Typ seversky sevřený, strohý: To může být opravdu jak okrajovým terroirem, ale i sadbou určitého typu germánských klonů, nebo neodbouranými kyselinami (třeba z důvodu příliš chladného sklepa). Do určité míry tento typ pinotu respektuji a některé svérázné vzorky se mi i fakt líbí.

Typ ovocitý, hladký, líbivý: Pokud je někdo vyznavačem tohoto typu, měl by spíš bádat po levnějších pinotech z Nového Zélandu, v Marsk&Spencer nebo Tesco třeba. Pokud z Moravy, pak jednoznačně Tetur nebo i jiní adepti (Krásná hora třeba), ale v zásadě téměř všechny pinoty renomovanějších značek nedlouho po nalahvování vykazují onu prvoplánovitou nekomplikovanou povahu, obzvláště když nakvášení není moc dlouhé, v podloží není vápník, ročník je teplejší a kyseliny se odbourají.

Typ přezrálý, koncentrovaný: V našich krajích v poslední době dost častý a asi i dost oblíbený a ceněný. Někdy i podezřele nasládlý. Vyhovuje-li Vám toto, jděte do výběrů z hroznů nebo bobulí s obsahy alkoholu kolem 14%, nejlépe od Glosové, Sůkala, i Plešingr může nadchnout. Archivace tohoto typu je možná v rámci nějakých plus mínus pěti let, diskutabilní je přínos, asi nejnamachrovaněji ta vína působí rok dva po sklizni.

A jak tedy své pinoty tvoří Doc. Miloš Michlovský? Všechno zřejmě začíná v jeho hlavě, kombinací jeho zkušeností s jeho ideálem pinotu. Počítá při tom i s retoolfaktorickým vjemem. Miloš Michlovský věří hluboké rigolaci, potřebnému prohnojení do zásoby a odpočinku půdy před výsadbou. Hustota výsadby je na naše poměry vysoká, až 10,3 tisíce/ha. Podle něj se velká vína nedají dělat z mladých vinic: při sponu 10 tisíc sazenic na hektar je minimem 10 let, u dvoumetrového meziřadí 20 let, u třímetrového třicet let. Pro potřebnou hloubku vín je sice potřeba regulovat výnos na určitou mez, ovšem koncentrovanost nesmí jít do extrému. Například v příliš horkém ročníku 2003, kdy teploty zastavily fenolické vyzrávání hroznů, on jako jeden z mála čekal se sklizní dlouho, dokud nepřišla vláha a díky ní se poměry všech komponent v hroznech zase neposunuly blíže k harmoničtějším poměrům. Bez toho hluboká vrstevnatá vína získat nelze. Jeho pinoty pocházejí z různých podoblastí, z různých stanovišť i půd. Z hlubokých rakvických půd je pinot po několik prvních let až nepitelný, potřebuje čas. Pak ovšem dokáže předvést ušlechtilé sekundární tony dýmu, dřeva, rybízových listů, kakaa, tabáku. Jeho nejvíce dřevem ovlivněný pinot je právě Premier 2005 z Trkmanska. Na delší běh jsou dělaná i vína řady Château Dowina (z různých vinic), sud zakulatí ovocitost do marmeládovějších tónů a sušeného ovoce, přidá perník, animalitu, tóny krvavého steaku, masové vody. Pinoty z Perné (Věstonsko) jsou víc expresivní, ovocité.  Jakubské ranné bral v ročníku 2007 z Hustopečí - Růžen (mírný svah, JZ, Z sklonu až náhorní rovina). Taktéž dlouhodobě nakupuje hrozny od paní Kasparové z Novosedel (trať Růžová hora). Jeho vlastní nejstarší výsadby pocházejí z roku 1996-97, má klony francouzské 113, 115, ty německé a švýcarské osobně nepokládá za to pravé. Nejoptimálnější dobu pro sběr stanovuje především podle toho, co mu detekuje jeho jazyk a praví letitá zkušenost, spoléhá se vice na chuť než na chemické analýzy. V tu dobu si už také definitivně ujasní, jakéže víno z této suroviny chce vyrobit. Je to záležitost neustálého tréninku smyslů, Miloš Michlovský si myslí, že právě nejlépe vycvičené je mají šlechtitelé, protože právě ti musí umět postihout i velmi jemné rozdíly mezi mnoha desítkami velmi sobě navzájem podobných vzorků. Hrozny pinotů Miloše Michlovského se vždy odzrňují. Nerezové vinifikátory, které používá, slouží díky regulaci teploty napřed k chladné předfermentační maceraci (až deset dní). Ta vínu dodá pestřejší aromatiku. Poté se může teplota zvýšit, přidat selektované kvasinky, a ve vhodném poměru dávku kyslíku a taninový preparát (desky, dřívka, jehličky). Samotná macerace spojená s fermentací a její délka a teplota jsou silně individuální a závislé na ročníku, kvalitě a původu hroznů a samozřejmě na požadovaném typu vína. Vnitřní děrovaný koš vinifikátoru, který si lze představit jako vnitřek obrovské automatické pračky, rmut šetrně promíchává, aniž by narušil pecičky a vyextrahoval z nich hrubší taniny. Koš zároveň umožní v samém závěru nakvášecího procesu rmut jen scedit, oddělit od samotoku bez lisování. To málo mladého vína, které zůstane mezi pevnými částmi rmutu, Miloš Michlovský obětuje, lisováním by se ho získalo jen nemnoho a dost problematické kvality, která by vyžadovala příliš zásahů, aby se tento podíl mohl použít. Kvašení v obrovských dubových mírně kónických tancích se zatím pro pinot nepoužívá, ale vyloučené do budoucna není. Po zcezení se mladé víno dostane do nerezových tanků, kde leží, čeká na malolaktické odbourání kyselin - zpravidla na jaře. Dá se říci, že spíše než na vliv autochtonních kvasinek spoléhá Miloš Michlovský na to, že do jedné nádoby stáčí pokud možno vždy tutéž odrůdu. Velká magie, a to nejen u Miloše Michlovského - podle mého je toto jedna z největších zbraní i francouzských vinařů a enologů, spočívá v umění mistrné kupáže. Samozřejmě se varuje vylepšovat pinoty přídavkem nějaké barvířky, jejích charakter je pinotu cizí, ale proč neobohatit víno o vrstvu z příbuzné odrůdy jakou je třeba ono zmíněné Jakubské nebo Schwarzriesling (Mlynářku) z Věstonska, který tomu dodá moruši, čokoládu, miňonky, proč nepoužít přídavek vína z jiné polohy nebo i z jiného ročníku, který svými vlastnostmi základní víno vhodně doplní. Miloš Michlovský má takových "zlatých rezerv", vymazlených špičkových menších šarží, jejichž cena by po samostatném nalahvování byla pro normálního smrtelníka nezaplatitelná, v zásobě vždy dostatek. A těmi vylepšuje, v zákonem povoleném množství (zákon povoluje 15%, Miloš Michlovský se obyčejně vejde do pěti až deseti), podle potřeby poněkud méně příznivě obdařený základ. Na druhou stranu přídavek cukru nebo kyselin je u něj naprosto výjimečný, u vín z jeho vlastních vinic ho zpravidla netřeba, jen snad někdy u problematické nakoupené suroviny, kterou "z politických důvodů" nelze vyreklamovat a odmítnout. Ty ovšem používá spíše na vína na kratší horizont spotřeby. Co se filtrace týče, Miloš Michlovský má zkušenosti se všemi druhy filtrace, volí tedy z celé škály možností tu pro daný účel nejvhodnější, obecně pro velká vína volí pouze velmi hrubou filtraci do 2μm, kterou ani nepokládá za filtraci, spíše za ochranu čerpadel před vniknutím nějakého zapomenutého dubového dřívka. V sudu zraje jen řada Dowina (a Premier) - a to jen část šarže a sudy nejsou úplně nové. Sudoviny různého původu (jak dřeva, tak bednářských firem) má Miloš Michlovský dostatek, obecně si ale myslí, že na naše vína nejsou vhodné duby s příliš jemným zrnem jako Allier (Tronçais), protože neunesou tak mohutný vliv těchto dřev. Reverzní osmózy, jíž lze odstranit přebytečnou vodu, nebo frakční speciální vakuové odparky typu "spinning cone" se využívá jen výjimečně u speciálních menších šarží. Snížení lze jen v řádu 10-15% celkového obsahu, jinak se harmonie vína příliš poruší. Víno než jde do lahve, je přechutnáno v různých stádiích 35-120x.

Pěkně jsem si pohovořil o pinotech i s Vilémem Krausem nejmladším - zejména samozřejmě o klonech. Myslí si, že mělnické opuky a vápenité pískovce jsou terroirem srovnatelným s Burgundskem. Jestli nedosahují naše pinoty těchto vrcholů, pak je to podle něj hlavně tím, že málokdo vidí tuto odrůdu jako něčím mimořádnou, většina ji bere jako jednu z mnoha, nezamýšlí se nad jejími specifickými požadavky ve vztahu k půdě, podnoži, poloze, nezajímá se o rozdíly mezi klony. A s tím souvisí I druhé dva hlavní důvody: ledabyle či náhodně volený termín sklizně - dříve příliš časný (Podle něj i poměrně malý podíl nevyzrálých hroznů dodá vínu nepříjemně travnaté tóny.), dnes často v honbě za výběry z hroznů příliš pozdní, který dává vzniknout příliš fádním marmeládovitým málo vystrukturovaným vínům, která se rozpadají rychle, do dvou až pěti let. Ten řepovito-zemitý rozpad připisuje spíš ale nedozrálosti hroznů, která vygeneruje až ledově-bonbónový dojem.

Sazenice rulandy modré pro velkou část českých a moravských vinařů vybírá a štěpuje právě on. Sám má z celé škály nabízených klonů nejraději geisenheimský klon 2013 (volnější hrozen, male bobule, ne úplně typický projev vína), WEM 242 (podobný) a pak vysoce kvalitní francouzské 777, 828.

Rmuty z odzrněných hroznů nakváší v otevřených menších kádích jen překrytých lehce fólií, rmut je ponořován z větší části ručně. Z nakvášecích kádí se scedí samotok po cca 2-3 týdnech, rmut se lisuje jen velmi lehce. Víno pak zraje v použitých baricích, větších sudech (1250 a 2400 litrů) i nerezu a různě se i nádoby kombinují. Lahvováno víno bývá po roce až roce a půl, i na lahvi si chvíli poleží, než je dáno do prodeje (aktuálně v půli roku 2012 byl prodáván ročník 2009). Zatímco dosud byla vína značená všechna jako zemská bez udání trati, od tohoto roku budou dvě řady, přičemž ta prestižní naopak bude mít největším písmem psanou viniční polohu.

P.S.: Tím to pro mne ale nekončí. V následujících dnech očekávejte polemiku nad tím, proč ty výsledky tuzemských pinotů nejsou lepší.