O Víně

Prozkoumáním více než 4.000 kusů původních vinných etiket z let před rokem 1945 jsem získal docela zajímavé informace o tom, jaká vína pili naši dědové za první republiky a během války. Je dobré si tato poměrná čísla připomenout - každou chvíli se dnes můžu dočíst, jak „naše vinaře" drtí levná zahraniční konkurence... Vězte tedy, že před takovými 70.- 80. lety tomu nebylo jinak. Jak to tedy bylo s domácími a dovozovými víny před 2. světovou válkou?

Mezi uvedenými čtyřmi tisícovkami předválečných etiket (přesně jsem jich prohlédl 4.126 různých kusů) byla asi pětina takových, z nichž nelze určit, o jaké víno šlo. Myslím tím např. prosté označení odrůdy (Burgundské, velejemné Sylvánské,...), nebo označení ještě méně vypovídající (Červené stolní, Plnotučné krevní, ...). Naštěstí většina zkoumaných etiket nese informaci o původu vína - označení jako Gumpoldkirchenské, Limbašské nebo Érmellecké rozluštit umíme. Pravda, občas musí pomoci vševěd Google, např. v případě vína Banátský výběr. V případě zdánlivě prostého označení Blatenský výběr však nevím a etiketu zařazuji pouze jako domácí. Jde o severočeskou Horní Blatnou, nebo o jihočeské město Blatná, či snad o nějakou jihomoravskou vesničku? (Doplněno později: jak správně podotýká v chatovém příspěvku k tomuto článku jeden vzdělaná čtenář, jde o starší české označení Balatonu - Blatenské jezero).

Srovnával jsem poměrná čísla vín, vyrobených v RČs - Republice Československé s víny, jež měly svůj původ v okolních zemích. Jak ukazuje přiložený kruhový graf, přes 35% vín na předválečném trhu RČs byla domácího původu - tedy vína z českých, moravských, slovenských a také z „podkarpatoruských" vinic, např. z oblasti kolem Beregova (část dnešní Ukrajiny nám tehdy patřila). Zbytek, tedy 65% byla vína cizozemská. Myslím, že tento poměr není příliš vzdálen dnešním statistikám, nebo se pletu?

Celá čtvrtina tehdy prodávaných vín byla slovenského původu, což  je to jistě zajímavé zjištění. Věřím, že moderní slovenští vinaři by takové číslo jistě rádi viděli ve statistikách i dnes. Že mnohdy ani tak nezáleželo na správném názvu vína, svědčí etikety s označením např. víno Pezinské, Pezinocké ale i Pezinecké, nebo Limbašské ale i Limbachské. Mimochodem je to správně slovensky „víno jablčné", nebo „víno jablkové"?
Dalšími velkými dodavateli vín byly vinice maďarské a oblasti bývalé Jugoslávie. Mezi zachovalými vinětami lze číst jména známých maďarských oblastí, poloh vinic a maďarských značek vín. Mnohdy si grafik nedělal s českým přepisem složitého jména velkou hlavu, jak můžeme vidět na ilustračních obrázcích zde u článku. Na etiketě „Uherské bílé víno" je na obrázku dokonce znázorněna slovenská obec Modra. Jméno vína „Badacsony-Balatonfüreder riseling" je naopak natištěno na původně německé etiketě z oblasti Mosel-Saar-Rüwer (zajímavá je také etiketa vína z Kavkazu, na níž je latinkou napsaná jeho ruská výslovnost).

Vysoký podíl vín chorvatských a srbských lze přičíst tomu, že v RČs se usadilo několik jihoslovanských obchodníků, kteří vlastnili na Balkánu vinice a u nás (především v Praze) úspěšně vybudovali svoje firmy. Šlo o firmy se jmíny majitelů Videka, Dragičevič, Stanič, Franjo Malčič, Roko Bradanovič a další. Ač původem cizinci, byli to silní hráči na trhu vín první republiky. Asi 10% vín tehdejší nabídky tvořila vína rakouská. Není se čemu divit, vždyť od zániku Rakousko-uherské monarchie uběhlo při začátku 2. světové války teprve 20 let - tedy stejně, kolik jsme my dnes vzdáleni od roku 1989. Uvádím alespoň příklad etikety rakouského vína s počeštělým názvem „Blaufränkiš".

Všechny tyto míchaniny původů vín a jazykové mixy svědčí o silné provázanosti tehdejších obchodních i spotřebitelských struktur, jistě volnějších než dnes. Platné zákony, předpisy a normy nás dnes naopak mnohem více svazují - na etiketách je dnes nutno uvádět tolik údajů, jako nikdy předtím.

Malý podíl etiket, které by dokazovaly původ vín tradičně silných vinařských zemí, jako je Itálie (v předválečné RČs pouze 5%), Francie (3%) nebo Španělsko (méně než 0,5%), je jistě dán také tím, že obchodníci dováželi z těchto zemí vína lahvovaná a označená původní etiketou výrobce - již bez dotisku jména dovozce, či domácího distributora (i když i takové se zachovaly). Pochybuji ale, že vzhledem k omezeným možnostem dopravy té doby a konzervace potravin byly do RČs dováženy tanky či cisterny vína, které by pak bylo použito pro kupáže značkových vín. Proto se zdá, že těch několik stovek etiket, které jsem kvůli jejich obecnému označní (Desertní víno, Bílé jemné víno atd.) do dnes představené statistiky nezahrnul, by při znalosti složení těchto vín ještě zvýšilo podíl vín domácích, nebo vín z nejbližších okolních zemí.

Vína z „Nového světa" se k nám nedovážela prakticky vůbec, alespoň mám-li tak soudit z toho, že žádnou takovou předválečnou etiketu se stopou českého dovozce či distributora jsem zatím neviděl. Zajímavým faktem je naopak poměrně vysoký podíl vín maltosových, sladových malaga a jiných specialit (kondurangové, chininové, ovocné atd.), které ovšem dnešní statistika nezachycuje odděleně. Přesto jsem si orientační čísla zaznamenal a odhaduji, že jejich podíl na trhu RČs mohl dosahovat až 10%.

Tento článek a výsledky v něm zaznamenané jsou založeny na studiu sice úctyhodného počtu více než čtyřech tisícovek zachovalých etiket, ale nemůže být pochopitelně úplnou a už vůbec ne oficiální statistikou. Přibližné rozložení nám však jistě zobrazuje. Pro doplnění - malé výseče grafu bez popisky jsou malá procentní zastoupení pro země např. Německo, Rumunsko, Řecko nebo Alžírsko.