O Víně

Červená vína z Bandolu jsou ve Francii pojmem, u nás zas tak známá nejsou, což je škoda. Jelikož na českém internetu je o této podoblasti celkem málo informací, tak snad nebude na škodu ji trochu představit.

Apelace Bandol (oficiální web) se nachází ve francouzské Provence, na břehu Středozemního moře (viz níže mapku). Zahrnuje 1514 ha vinic na katastru přístavního městečka Bandol a dalších sedmi sousedních obcí. Krajina zde tvoří jakýsi amfiteátr na jižních svazích pohoří Massif de la Sainte Baume, které chrání vinice od severu. S 3000 hodinami slunečního svitu za rok patří apelace vůbec k nejslunečnějším v celé Francii. Srážky činí průměrně 65 cm za rok, přičemž během léta tu prší jen minimálně. Mistral a vítr od moře zabezpečuje dobré provzdušnění vinic. Dominují chudé půdy vzniklé na vápencovém podloží. Vinice jsou často situovány na svazích, z nichž ty nejprudší jsou upraveny do podoby teras nesených zídkami (tzv. restanques).

Roční produkce je asi 56 000 hl vína, z toho 27 % červeného, 69 % růžového a 4 % bílého vína. Působí zde 59 samostatných vinařů a 4 družstva, jejímiž členy jsou zhruba dvě stovky vinohradníků. Prvořadou odrůdou je Mourvèdre. Je to pozdě dozrávající modrá odrůda, která potřebuje opravdovou „sluneční výheň" během celého léta i podzimu, jinak hrozny nedosáhnou plné zralosti. Zajímavostí je velmi vysoký obsah resveratrolu (další podrobnosti na Wikipedii). Dává plné a tříselnaté víno, které je předurčeno pro dlouhé ležení ve sklepě. K výrobě červeného vína se dále používají běžné jihofrancouzské odrůdy Grenache a Cinsault, doplňkově ještě Carignan a Syrah. Díky Mourvèdre jsou i bandolská růžová vína solidně stavěná a vydrží několik let ve sklepě, což se jinak o spoustě provensálských „rosé" říci nedá.

Pěstování odrůdy Mourvèdre má v okolí Bandolu starou tradici (minimálně od pozdního středověku, možná ještě mnohem déle). Kolem roku 1870 zde byly vinohrady takřka kompletně zničeny mšičkou révokazem. V jiných francouzských oblastech se často místní odrůdy roubovaly na podnože dovezené z Ameriky, které byly proti révokazu odolné. V Bandolu bohužel převládlo osazování vinohradů odrůdami, jejichž pěstování bylo méně náročné a poskytovaly vysoké výnosy (Aramon, Carignan), měly vysoký obsah alkoholu (Calitor, Tibourien), nicméně kvalita vín z nich vyráběných byla nízká.

Až ve 30. letech 20. století se zde výrazněji uplatnila myšlenka, že návrat dřívější slávy bandolských vín se podaří uskutečnit až s opětovným pěstováním odrůdy Mourvèdre. Když byla v roce 1941 vytvořena apelace Bandol (jako vůbec jedna z nejstarších v Provence), součástí jejich předpisů se stala dvě nařízení, která jinde ve Francii neměla obdobu: drastické omezení maximálního povoleného výnosu na 40 hl/ha, což platí dodnes (v současné době se reálné výnosy pohybují kolem 35 hl/ha, u Mourvèdre ještě méně, výjimkou není ani 25 hl/ ha); dále bylo zakázáno jakékoliv doslazování moštu i dokyselování vín apod., i když jde o opatření jinak ve Francii legální (nicméně netuším, zda a popř. za jakých okolností je teoreticky možné žádat o výjimku).

Mourvèdre musí být osázen na minimálně polovině plochy vinic (stejně tak ve směsích musí mít tato odrůda podíl 50 % a více). Víno z nově vysazených vinic může být označeno jako „Bandol AOC" až tehdy, když keře dosáhnou stáří 7 let. Červené víno musí zrát minimálně 18 měsíců v dubových sudech, ale bez stanovení bližších podrobností. Tradiční jsou pro tuto oblast relativně velké sudy (o objemu řádově desítek hektolitrů), často značně staré. Až teprve nedávno začali někteří nově příchozí vinaři (např. Domaine Sorin) používat  sudy barrique jako v Bordeaux či v  Burgundsku (tzn. o objemu 225 resp. 228 litrů), nicméně i u nich bývá nových bariků jen menšina.

Mnoho vinařství vyrábí jen jedno červené cuvée. Jiná, spíše ta větší, jich mají dvě nebo více: zpravidla „základní" s relativně menším podílem Mourvèdre, dále pak „speciální cuvée" pro delší archivaci, často de facto odrůdový Mourvèdre. Jen vzácně se lze setkat s tím, že se samostatně lahvují vína z nejlepších viničních parcel (např. Domaine Tempier). Tyto a další zajímavé informace lze najít na francouzsky psaných stránkách jednoho z milovníků bandolských vín (zde).

Před popisem degustovaného vína ještě pár slov k jeho výrobci. Château Jean-Pierre Gaussen bohužel nemá vlastní web, na internetu lze dohledat jen omezené množství informací na stránkách různých obchodníků apod.

Vinařství se nachází v centru podoblasti, na katastru obce La Cadière d'Azur. Založil je v roce 1962 Jean-Pierre Gaussen s manželkou Julií, dnes jim pomáhá ještě dcera Mireille. Jde o typické rodinné vinařství, které má kolem 15 ha vinic; průměrný věk výsadby činí 30 let. Produkují hlavně červená vína, cuvée Longue Garde (název znamená „Na dlouhou archivaci") jen v lepších ročnících, klasicky mívá složení 95 až 98 % Mourvèdre a zbytek je Grenache. V problematických letech (např. 2002, 2005 nebo 2008) se červený Bandol omezuje jen na bezejmenné „základní cuvée", kde bývá podíl Grenache kolem 30 %. V poslední době začali vyrábět také zemské víno (Vin du pays du Mont Caume) z odrůd Cabernet Sauvignon, Merlot, Carignan a Grenache; mělo by jít o relativně jednodušší víno na každodenní pití, které se dá otevřít i mladé, na rozdíl od červeného Bandolu, kterému pár let ležení prospěje vždy. Sortiment doplňuje růžové víno, a asi na jednom hektaru pěstují bílé odrůdy Clairette a Ugni blanc, z nichž se dělá Bandol blanc.

Lahev Longue Garde 2001 jsem pil během tří dnů, abych mohl sledovat jeho vývoj. Barva je temně granátová, s lehce mahagonovým odstínem. První den: vůně spíše střední intenzity, projevuje se v ní ovocitost, terciérní tóny i jistá „štiplavost", takže působí trochu „rozháraně". V chuti je až abnormálně plné a nabušené, s tak mohutným tělem se člověk i u jižních vín setká jen málokdy. K tomu má ještě stále výrazné kyseliny a hlavně třísloviny, které kompletně pokrývají jazyk a patro; díky nim víno vypadá stále velmi mladistvě, naslepo bych mu 11 let nehádal ani náhodou! Dochuť je velmi intenzivní a dlouhá, nekončí ani po minutě, víno mi v této fázi nejvíce připomíná slušně rozjetý buldozer, který drtí vše, co mu přijde do cesty :-).

Druhý den jsem se mu nemohl až tolik věnovat, ale díky provzdušnění působilo o něco elegantněji.

Třetí den, kdy v lahvi zbylo už jen něco přes 2 cl, působilo jasně nejlepším dojmem. Vůně se rozvinula do pěkné komplexity, původně enormní tělo se dost zaoblilo, víno tak už nemá ten prvotní „too much" charakter. Také se zvýraznila jeho krémová ovocitost, díky níž je skvěle pitelné. Jemnozrnné třísloviny jsou stále dobře patrné, což mi zcela vyhovuje. Božsky dlouhá a harmonická dochuť! Prostě poctivé (nebo autentické, chcete-li) jižní víno par excellence, které potřebuje vzduch a hlavně čas, spoustu času, bude zrát do krásy minimálně deset dalších let a v kondici se udrží ještě o dost déle. Zkrátka takové „víno do domova důchodců", jak napsal kdosi na francouzském diskuzním fóru LPV :-).

Koupeno za 22 € v Maison des vins přímo v Bandolu. Cena sice není nízká, ale nákupu rozhodně nelituji, už jenom proto, že na toto víno budu vzpomínat ještě dlouho.

Na konec dodám, že lahev ročníku 2004 popsal - s bravurou sobě vlastní - J.Č. na svém blogu Jižní svah.