O Víně

04.01.2013 p.j. Aktivni: Ano Datum a cas publikace: 04.01.2013 00:00

Otevírání archivu Vinařství Chrámce

Vím o té akci mnoho let a říkal jsem si, že jednou... a letos, když jsem dostal jednoduchý lístek s pozvánkou u stánku se svatomartinským, tak jsem ho použil jako záložku do knihy. A jak jsem si v ní každé ráno četl a měl to před očima... skálopevně jsem se rozhodl, že to „jednou" bude právě letos.

Už cestu vlakem z Prahy do Mostu můžete prožívat jako svátek, protože když víte, kam se dívat, potkáte se s vinicemi v Troji, Suchdole, Dole u Libčic, Zeměchách u Kralup, ve Slaném bohužel z vlaku vidět nejsou, až v Chlumčanech, kopce na sever od Loun bývaly kdysi plné vinic, dnes můžete nejblíže na chvilku zahlédnout vinice mezi Bělušicemi, Kozly a Skršínem, viniční trať je i ve svahu u Obrnic, ale bývalá, neosázená, a jak zahlédnete triumfální vinici sv. Vavřince u Rudolic, vlak už pomalu přistává v Mostě.

Rozhlédnete-li se před nádražní budovou vpravo, uvidíte jednu z nejimpozantnějších vinic na vrchu Hněvín přímo nad novým Mostem. Už jen obnova čedičových teras zde je na mimořádné vyznamenání panu Váňovi, klobouk dolů. A ještě víc vpravo spatříte cíl cesty: děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie. To je ten „přestěhovaný kostel". Za socíku to byla událost, kvůli těžbě šel prakticky celý starý Most pod těžební rypadlo, kostel inženýři podřízli a centimetrovou rychlostí na unikátní pojízdné plošině přemístili o kus dál. Vydal jsem se intuitivně po takové bezdomovecké pěšině tím směrem, sice jsem se pak na most přes řeku ke kostelu dostával trochu krkolomně, ale stezkou je to vždycky podivuhodnější než dálnicí. Pět minut před desátou se skřípotem vyvalím vstupní dveře. Jsem vykázán zpět. Pak se děvče pro mne vrací a opatrně zjišťuje, jestli nejsem nějaký VIP pozvaný novinář. Když se přiznám, že nejsem, jsem odsouzen k dalšímu lelkování na mraze stejně jako další skupinka v deset. Aspoň si fotím vinici Matčina, která je poněkud bokem od Hněvína a od chrámu je lépe vidět než od nádraží. V deset nula jedna jsme vpuštěni a konečně se mi rozuzlí ta záhada, jak se s kostelem podařilo přesunout i podzemní sklepy vhodné pro archivaci vína: Samozřejmě podzemní části kostela se nepřestěhovaly, akorát soudruzi měli tenkrát pragmatickou a podle mne až cynickou vizi, že v případě jaderné války se budou kostely bombardovat až jako poslední a tlusté zdivo chrámu jim posloužilo jako maskování pro podzemní bunkry a kryty. Ještě dnes z toho tenhle duch neodvanul a já si vzpomenul na cvičení civilní obrany v plynových maskách, které jsem zažil ve škole. Sklepy dnes částečně využívá Vinařství Chrámce k uskladnění nalahvovaných partií s předpokladem archivace. Tyto prostory se otevírají veřejnosti dvakrát do roka.

Vstupné se neplatí, ale vstupenku dostanete, je slosovatelná. Platíte za víněnkové žetonky, pětikorunu za jeden, a možná za skleničku OIV, ale já měl vlastní, cestovní, tak nevím. Skoro všechny červené a větší část bílých vzorků je za jeden žeton, jen lepší vzorky (cenově to úplně vždy logiku nemá) počítají za dva žetony, rarity u posledního stolku (hodně staré, hodně povedené, skoro vyprodané, výrazně sladké) byly dokonce za tři žetony, to je pořád dobrá cena. Na druhou stranu svatomartinská tam byla k ochutnání zdarma. Já jsem si říkal jen o minimální degustační dávky, ale s poznámek nalévajících jsem pochopil, že kdo chce využít ceny žetonu, může trvat na dávce větší. Zdarma byly na stolech kousky chleba a tuším i sýra, jinak se čtvrtý stůl prohýbal pod tíhou slaniny, uzenin, tvrdých sýrů, tlačenek atd. Za ty už se samozřejmě platilo. V uzavřeném prostoru byla ale bohužel vůně uzené šunky až příliš vlezlá, bylo těžké si ji odmyslit při degustování těch nejdražších vzorků u protějšího stolku.

Vzorků jsem napočítal 89, plus ta dvě svatomartinská. Zřejmě kompletní současně nabízená produkce. Ovšem samozřejmě musíte podle listu vybírat, i mých 25 vzorků bylo už na hranici opilosti. Sice se nechalo odlévat do kýblů, možná by se nechalo tam i vyplivovat, ale už jsem poutal pozornost foťákem, vlastní skleničkou, hrstí žetonů za dvě stovky, zapisováním degustačních poznámek, myslím, že ještě vzorky důsledně odlévat a vyplivovat, tak budu sloužit několik let jako historka pro pobavení. Ale obsluha byla ochotná, přátelská, to se musí vyzdvihnout. Všechna vína pak šlo na místě nakoupit, nejlevnější roséčko a milerka za 80,- Kč, nejdražší panenská sklizeň rýňáku z Hněvína za 1200,- Kč. Já si koupil na konci Tramín pozdní sběr 2002 kabinet za 140,-  a za 160,- košer Rulandské modré kabinet barrique 2001. Nejstarším vzorkem bylo Rulandské modré 1999 a kontinuálně šla ročníková škála až k těm svatomartinským. Lidí bylo příjemně málo dopoledne, žádná strkanice a kravál.

A jaká byla ta vína? Se asi chcete nedočkavě zeptat. To popravdě dost záleží, co od toho očekáváte a jak moc jste otevření všem souvislostem. Pro vymydleného Pražáka, který má ve svém Volvu nebo Audině projeté Alsasko, Toskánsko i Bordeaux toto není. Lépe se tam bude cítit náruživý obražeč moravských koštů. A chcete-li pochopit povahu zdejších vín i v polohách jejich lahvového stáří, projděte si to hornické město pěšky od severu na jih a dívejte se.

No, tím jsem vám to asi moc neulehčil, to ostatně ani nebylo mým záměrem. Tak... tak aspoň co bylo nejlepší? Nejlepší bylo vydat se na cestu. Ale nejlepším vínem byl košer Pinot Noir výběr 2000, víno, které jsem opakovaně chutnal v průběhu let snad osmkrát, pokaždé unešen. Už jsem si myslel, že je totálně vyprodané, několikrát jsem si zaslzel u „úplně poslední" lahve. Samozřejmě se to víno v čase měnilo a před nějakými šesti lety bych nemusel nikoho přesvědčovat a něco mu vysvětlovat. Ale ještě dnes je prostě královské. Nejlepší české víno, jaké jsem kdy pil, jeden z nejlepších tuzemských pinotů, pro mne možná i víno desetiletí. Ale život není jen o víně a hlava vám toho semele mnohem víc, když se tak díváte z okna cestou domů skrze tenhle divoký kraj Středohoří - Mittelgebirge.

Počet příspěvků v diskuzi: 4  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 4338x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5