O Víně

Úterý 3. července 2012, den první, o víně to bude až večer

Vyrazil jsem z Ústí okolo desáté, protože Jožka mě slíbil ubytovat ve tři odpoledne. Zastavil jsem se na dálnici asi 60 kilometrů před Brnem, minul Mekáč a zamířil se vyvenčit a občerstvit do restaurace Formanka. Logika majitele mi zůstává utajena. Na jednu stranu nabízí pár dobře vypadajících poledních meníček a domácí bezovou šťávu, na straně druhé minutkový jídelní lístek s prsy s broskví a podobnými zhůvěřilostmi, zapíjíme pochopitelně colou, fantou a dalšími nadnárodními nealky.

Do Moravské Nové Vsi jsem dorazil tak akorát, byl jsem ubytován v menším, ale útulném domečku, který zřejmě dříve sloužil jako sklep a hospodářství, teď z něj Jožka plánuje udělat čistě penzion. Domek je strategicky položen hned pod lampou a obecním amplionem, takže v noci je tam světlo jak ve dne a všechno víte jako první.

Po ubytování jsem zašel na návštěvu do Jožkova sklepa. Ochutnali jsme jeho selská vína, příjemně pitelná, za dobré peníze. Většinou ponechává vyšší zbytkový cukr, řka, že „lidi to mají rádi." Mně tenhle styl moc nejede, ale ve střiku jsou vynikající. A ten se hodil, vedro bylo po celou dobu pobytu pekelné. Jožka mi ještě půjčil kolo s tím, že se nemám flákat a dělat něco pro zdraví, zaparkoval jsem ho v předsíni, že na něj taky dojde.

V průběhu degustace nás navštívili začínající polští vinaři. Ptali se mě na můj názor na vinařství, tedy jsem se snažil jim být prospěšný. Doporučil jsem jim, aby se pokusili zaměřit na tradiční polské odrůdy nebo alespoň takové, které nejsou příliš obvyklé, ale do jejich oblasti se hodící. Lidé přestávají být zvědaví na unifikované odrůdy a vína. A dále jsem jim radil, aby cílili na koncového zákazníka, spojili vinaření s turistikou, nesnažili se proniknout do řetězců. Tak uvidíme, zda se o mně bude psát v polských vinařských učebnicích nebo zda budou bodat do mojí loutky.

Večer jsem zašel do Výmolu, kde jsem ještě navštívil Jarka a Ivanu. Spát jsem šel před půlnocí...

Středa 4. července 2012, den druhý, o víně to bude skoro pořád

Ráno jsem vstal a opět si uvědomil, že na Moravě to mají moralisti špatné. Přesto, že večerní konzumace byla spíše větší, nic mě nebolí a hned bych si něco dal. V půl desáté jsem se přesunul vlakem do areálu sklepů Petrov - Plže. Jedná se o památkově chráněné objekty, které si zahrály například v Bobulích. Druhý den měly být otevřené, takže tam panoval čilý ruch.

Ochutnal jsem vína ve třech sklepích, byla příjemná, za rozumné peníze, v dobrém slova smyslu pro turisty. Dozvěděl jsem se, že tento areál není a nejspíš nikdy nebyl výrobní, není sem totiž zavedena voda, která se musí dovážet (pro některá naše vinařství problém přímo fatální, co ta by si počala bez vody :-). Sklepy tedy slouží jako prezentační. Navíc jakákoliv oprava nebo výměna čehokoliv znamená, jako obvykle, mnohdy letitý boj s památkáři. Z toho důvodu nelze vlastnictví sklepa považovat za nějakou ultravýhru. Ale pro turisty se jedná o velmi vděčné objekty a návštěvu rozhodně doporučuji.

Oběd jsem si dal v motorestu u hřiště a měl jsem pocit dejavu. Opět dvě polévky a tři jídla v menu za 65,- Kč a zároveň děsivý minutkový jídelní lístek. Rozhodně doporučuji speciality řízek lano (to není překlep, ale co to znamená jsem neměl odvahu se zeptat) a zejména pomsta úlisného myslivce, skutečně lákavý název (má jít o kance na meruňkách, ale po logice se opět neptejte.)

Při zpáteční cestě jsem se stavil v Hodoníně a dal višňové a zázvorové v pivovaru Kunc na vyrovnání pH.

Při vystupování z vlaku jsem si všiml, že jedna paní vzala kolo ze stojanu před nádražím a odjela. Zjevně na něm ráno přijela, kolo nebylo nijak zabezpečeno. Zajímavé je na tom to, že u nás by před tím nádražím nevydrželo ani pět minut na třech řetězech.

Odpoledne mě čekalo překvapení v podobě starších manželů z Prahy. Přišli o ubytování a Jožka se jim pokusil pomoci. Domek má tu nevýhodu, že má jen jednu koupelnu a záchod a navíc se musí vždy projít skrz celý domek ven. Ale vzhledem k tomu, že manželé chtěli pobýt jen dva dny, neřešeli jsme to. Oni byli zjevně rádi, že někde zakotvili, já taky neviděl důvod házet někomu klacky pod nohy, takže jsme se společně uhnízdili a spřátelili. Na Moravu je dlouhodobě přivádí překvapivě zájem o víno, takže jsme rychle našli společnou řeč. Večer jsme strávili opět ve Výmole, ve společnosti pana vinaře Piláta. Opět příjemná vína za pár korun, přijeli mu známí z Ameriky, bylo veselo. Dozvěli jsme se, že obyvatelé Lanžhota jsou krapet zaostalí. Může za to letitý zvyk, že když se tam narodí děťátko, třikrát se vyhodí do vzduchu, ale jen dvakrát chytne... Důrazně jsem manžele varoval, že musí usnout přede mnou, spánek proběhl v pořádku.

Čtvrtek 5. července 2012, den třetí, o víně to bude až večer

Probíhaly v Moravské otevřené sklepy, samozřejmě jsem se zúčastnil. Letos bylo otevřeno 28 sklepů, velmi kladně hodnotím, že se organizace stále zlepšuje, jen tak dál. Nelíbí se mi „žetonkový" systém, kdy platíte za jednotlivé vzorky, jenže objektivně uznávám, že je to asi jediná možnost, jak spravedlivě podělit tolik různorodých vinařství a účastníků. Lístečků člověk dostane 30, jeden 5,- Kč, další si může přikoupit. Vzorek byl většinou za 1 - 3 lístečky. Nic však nebrání požádat o cvrnknutí do sklenice za účelem ochutnání, kdy dáte za pět vzorečků jeden až dva žetonky, někteří vinaři nechtějí ani to.

Organizátorům se letos alespoň dle mě moc povedl seznam vinařství. Z jednotlivých listů udělali kroužkový blok. Můžete tak snadno najít vinaře, u něhož právě jste, nezavírá se, dobře se do něj píše, oblíbené nebo neoblíbené vinaře můžete vytrhnout... Nabízené vzorky většinou korespondovaly s těmi v seznamu, každý vinař měl ještě seznam s cenami na sklepě.

V materiálech byla též kapsička na sklenku, tužka a především krásná, velká sklenka s logem.

Skutečně nebudu popisovat, kde jsem všude byl, vypíchnu to, co mě zaujalo nejvíc. Především jsem se zařekl, že nebudu ochutnávat u Jarka a Ivany, protože jejich vína znám. Pochopitelně šlo toto předsevzetí rychle do pytle. K Jarkovi jsem vlezl hned, k Ivaně pozdě odpoledne. Ročník 2011 šel více do cukrů, ale i tak vznikla krásná vína, asi nejlepší Pálava s cukernatostí při sběru 27 °NM, Jarkova vlajková loď. Bylo jí jen 60 litrů a je beznadějně vyprodaná. Ale nijak nezaostává třeba Ryzlink vlašský a Rulandské šedé, i vína červená. Jarkova vína mě maximálně oslovují a jedině mě mrzí, že se musím o necelých 2000 litrů produkce dělit s dalšími...

Druhé předsevzetí se mi podařilo splnit. Kamarád otvírá v Ústí restauraci a dal mi volnou ruku v tvorbě vinné karty. Mým záměrem je představit tam i vína pana Glose, protože ochutnat odrůdu přímo od tvůrce se hned tak nepodaří. Glosovi tedy byli hned druhý navštívený sklep, aby chuťové buňky ještě nekřičely dost. Přechutnal jsem Cabernet Moravii alias Glosovo bago (vtip jednoho z vinařů) různých ročníků, sametová vína, bezvadně doladěná v posledním případě dotekem bariku, naprostá paráda. Tím jsem si splnil pracovní povinnosti. Do sklepa jsem se vrátil ještě pozdě odpoledne, kdy jsem přechutnal několik dalších vzorečků, uchvátil mě muškát z roku 2006, to je u mě co říct. Byl ve výborné kondici, voňavý, svěží. Ale i všechny ostatní vína byla parádní. Pan Glos byl osobně přítomen, je to nesmírně milý a komunikativní člověk, s každým prohodí pár slov, úžasný zážitek.

Hláška paní Glosové: "Von furt běhá do toho vinohradu a něco tam roubuje. Já jsem zvědavá, kdy mi na jabloni vyrostou buřty..."

Oslovil mě sklep číslo 14, Michal Uher - http://www.vinaart.cz/. Zajímavý mladý vinař, jeho vína jsou čistá, dobře chutnající. Určitě při návštěvě Moravské nevynechat.

Sklep číslo 18, Mgr. Jiří Fila. Za svou vlajkovou loď považuje Rulandské šedé a dle mě plným právem. Paráda, krásně vyvážené víno, výborně pitelné.

Pro mě jsou sklepy v Moravské geniální svou rozmanitostí. Od „starých" pánů (myslím věkově, facku bych ani od jednoho dostat nechtěl), přes hobbysty, experimentátory až po vinaře profesionály, každý si může najít to své víno. Zřejmě se tento přístup líbí i ostatním, letos se zúčastnilo 700 lidí, krásný počet.

Volné občerstvení nebylo příliš bohaté, zakousnout jste mohli většinou pouze výborný chléb s ořechy. Zbytek jste si museli koupit, občerstvení bylo dost a bylo rozmanité. Tento přístup mi nevadí, jde o víno, nikoliv o jídlo...

Den jsem zakončil ve sklepě hned naproti mému wigvamu. Cimbálovka měla hrát do desíti, hráli do půl dvanácté, nikdo to neřešil, ani obyvatelé, ani kapela, proto se mi na Moravě tak líbí. A když navíc pět ztepilých děvčat začne předvádět lidové tanečky, nikoliv ovšem v kroji, ale úsporném letním oblečení, začínám litovat, že jsem nestudoval etnografii...

Pátek 6. července 2012, den čtvrtý, o víně to nebude vůbec

Ráno jsem se rozhodl, že v rámci vystřízlivění navštívím několik rozhleden v okolí. Nápad jet na kole vzal rychle za své, už v osm bylo přes třicet. Sportuji sice rád, ale to by mi mohla prasknout cévka. Rozloučil jsem se se spolubydlícími, snad se zase někde potkáme. V půl deváté mě čekal pomyslný návrat do severních Čech. V klidu jsem snídal na parkovišti, když ke mně přijel bavorák se slovenskou značkou. Dva cikáni mi nabízeli zaručeně originální vrtačku a autorádio. Překvapivě jsem neměl zájem. Ani jsem nevolal policajty, v severních Čechách je to zbytečné. Chyba, večer jsem se dozvěděl, že ne tak na Moravě. Měl jsem hned nahlásit značku policajtům a ti už by se postarali, Romové jsou tam též ohromně oblíbeni... Jak říkám, na Moravě se mi líbí...

První navštívenou rozhlednou byla ta nad Novým Poddvorovem. Až pod ní se dá zajet autem, ovšem asfaltka je dost úzká, navíc bylo hodně cyklistů. Auto jsem tedy nechal v obci a těch asi 300 metrů došel pešky. Výhled velmi pěkný, dominantní samozřejmě Pálava. Na této i všech dalších rozhlednách jsou fotografie s popisy, co vidíte, chválím.

Druhou rozhlednou byl trochu překvapivě Nedánov nad Boleradice. Tam jsem neměl úplně v úmyslu jet, je to poměrně z ruky. Chtěl jsem do Bořetic. Jenže osud rozhodl za mě. V Kobylí je rozkopán železniční přejezd, objížďka vede právě přes Boleradice, tak jsem to vzal z jedné vody na čisto.

Auto jsem nechal u hospody a vydal se po zelené dva kilometry nahoru. Čistě teoreticky by to šlo nahoru i autem, ale buď hodně dobrým nebo byste si ho nesměli moc vážit. Trasa vede mezi vinicemi a stoupání je rozumné (pokud jste ze severních Čech, na Moravu je poměrně příkré). Výhled opět velmi pěkný, je vidět dokonale Brno. I tato rozhledna, jako všechny ostatní, je volně bezplatně přístupná. Obec si vymiňuje pouze právo jí zavřít například za špatného počasí.

Rozhledna nad Bořeticemi na Kraví hoře je široké veřejnosti asi nejznámější. Auto jsem nechal u vinařství Jedlička - Novák a vydal se mezi sklepy a posléze mezi vinicemi nahoru. Cesta je vhodná pro pěšího turistu, cykloturistu a tank, pro auto určitě ne. Výhled opět velmi pěkný.

Poslední rozhlednou pak byla ta nad Velkými Pavlovicemi, která je z té předchozí dobře vidět, jsou od sebe asi 4 kilometry. K rozhledně se dá bez problémů zajet autem. Výborné je, že cesta pro auto a cyklostezka jsou rozděleny, takže se ani jedna skupina návštěvníků neohrožuje. Pod rozhlednou je občerstvení, výhled opět velmi pěkný, kruhový.

Večer po návratu jsem ani nikam nešel, pil jsem vínko ze zásob a ladil formu na druhý den.

Sobota 7. července 2012, den pátý, o víně to bude skoro pořád

Tento den probíhaly otevřené sklepy v Hruškách, což je obec vzdálena jen asi tři kilometry od Moravské. Před devátou jsem tam pěšky vyrazil, po půl desáté jsem si již kupoval vstupenku. Ta je za příjemných 500,- Kč, za tuto cenu jste mohli de facto libovolně degustovat vzorky v 18 otevřených sklepech. Sklepy jsou ve dvou areálech, které jsou od sebe vzdáleny necelý kilometr. V pravidelných intervalech mezi nimi pendloval bus. Já jel jednou, protože autobus zrovna vyrážel, jinak jsem chodil pěšky, každý důvod k vystřízlivění dobrý. Dále jsme dostali v materiálech klasickou OIV sklenku, přehledný katalog vinařů formátu A5 a poukázku za 100,- Kč na nákup vína. Neboli člověk zaplatil v podstatě stejně jako v Moravské, ale neskonale pohodlněji. Přes mé očekávání nebyla v materiálech tužka. To je podle mě chyba a taky jsem to napsal do anketního lístku. Podotýkám, že svět se kvůli tomu nezboří, akce je to perfektní, ale šlo by o onu pověstnou třešničku na dortu.

Ve sklepech bylo neskutečné množství občerstvení zdarma, logistiku mají hrušečtí už také vymakanou - nosí ho postupně, dostane se opravdu na každého. Ovšem být prodejce občerstvení, tak z toho asi moc radost nemám. :-)

Které sklepy a vína mě zaujaly?

Určitě sklep číslo 3 U Titlů. Jde o neskutečně milé a ochotné lidi, kteří se vás stále ptají, zda máte všeho dost. Donesou a rozlejí víno, vodu, stále doplňují občerstvení. Dal jsem jim svůj hlas coby nejsympatičtějšímu vinařství. Všechna vína měli pěkná, dobře pitelná, mě nejvíce zaujal Hibernal a Rulandské šedé, obě se mnou v počtu dva od kusu šla domů. Vinařství vlastně patří třem sestrám, z nichž ve vinařství hospodaří dvě, společně se svými manželi. Třetí bydlí v Břeclavi a nesmírně příjemně jsme si popovídali. Hozně vtipné mi přišlo její líčení, jak od mala byla zvyklá přijít ze školy nebo práce, najíst se, osprchovat a do tmy na pole. Když se pak přestěhovala, několik týdnů naprosto netušila, co dělat ve volném čase ani co v tomto čase dělají jiní lidé...

Ve sklepě čísli 5 Mlýnkovi mi velmi chutnalo Rulandské bílé, tradičně dobrá vína měl sklep číslo 6 Richard Tichý.

Úžasný byl sklep číslo 9, rodinné vinařství Čapka. Pod vedením otce se do problematiky dostává velmi mladý vinař. Všechna vína mi chutnala, vynikající bylo mé oblíbené Sylvánské zelené, naprostou peckou pak Chardonnnay v bariku. Cena 215,- Kč za láhev není z nejmenších, ale v tomto případě odpovídá.

Opět doplňuji, že připomínám ty sklepy, které mě opravdu hodně oslovily, ale i návštěva všech ostatních byla příjemným zážitkem. Stejný názor mělo věřím i 400 účastníků.

Okolo sedmé jsem se rozloučil a pěšky se vrátil zpět do Moravské. Večer jsem si dal už jen několik střiků, dovolená pomalu končila.

Opravdu nerad bych obě akce nějak porovnával, obě byly výborně a s láskou připraveny, žádné zádrhele se nevyskytly. S klidným svědomím napíši, že návštěvou ani jedné neprohloupíte. Doplním též, že naprostou samozřejmostí je možnost nákupu druhý den, tedy se nemusíte s ničím vláčet, další příjemná služba.

Neděle 8. července 2012, den šestý, o víně to bude skoro pořád, ale už jen krátce

Vstal jsem, provedl debordelizaci a v devět vyzvedl Jarka (akce přivez si svého vinaře). V jeho sklepě jsem si vzal třicet vín, Jarek mi jako obvykle přes můj odpor přidal něco od cesty. S lítostí jsem se rozloučil a bez zvláštních příhod dorazil okolo jedné do Ústí. Tak zase co nejdřív nashledanou...