O Víně

09.07.2013 Sajmik Aktivni: Ano Datum a cas publikace: 09.07.2013 07:00

Vinařský zájezd do Toskánska (I. část: úvod, Vin Santo a oblast Carmignano)

Začátek čtyřdílné reportáže o zájezdu jihomoravských vinařů a milovníků vína do Toskánska, během něhož jsme ve dnech 4. - 11. května 2013 navštívili vinařské oblasti Carmignano, Chianti, Montalcino a Montepulciano.

Jelikož náš loňský vinařský zájezd do Německa měl značný úspěch (viz reportáž začínající zde), slovo dalo slovo a přesně po roce jsme vyrazili na další poznávací cestu, tentokrát do italské Toskány. Za těch několik let se vytvořila již stabilní sestava vinařů z Velkých Pavlovic a okolí, plus další milovníci vína z jiných míst jižní Moravy i z Čech. K nim letos přibylo ještě několik nováčků, kteří myslím do tohoto kolektivu celkem dobře zapadli. Nálada "na palubě" byla opět výtečná, což je polovina úspěchu :-) . Od 4. do 11. května 2013 jsme navštívili historická města Florencii, Pisu a San Gimignano a především vinařské oblasti Carmignano, Chianti, Montalcino a Montepulciano.

Zpráva o cestě bude rozdělena do čtyř částí. Dnešní první část obsahuje úvod o klasifikaci italských vín, popis výroby toskánského slámového vína Vin Santo, následuje výklad o oblasti Carmignano a o jediném vinařství, Fattoria di Bacchereto, které jsme zde navštívili.

Úvod

Toskánsko je jedním z 20 italských spravních regionů. Má plochu asi 23 tisíc km2 (= necelá třetina plochy ČR), žije zde 3,8 mil. obyvatel, střediskem je město Florencie (Firenze). Zároveň jde o i region vinařský, neboť hranice všech italských vinařských regionů se kryjí s těmi administrativními. Celkovou plochu vinic v Toskánsku se mi přes veškerou snahu nepodařilo zjistit, několik let starý údaj je asi 64000 ha vinic, kdy mělo jít o třetí největší vinařský region v Itálii co do velikosti výsadby (po Sicilii a Apulii).

Pro Encyklopedii na tomto serveru jsem sepsal krátký výklad o dějinách vinařství v Toskánsku, včetně okolností vzniku tzv. super-toskánských vín. Také je tam stručná charakteristika asi desítky většinou autochtonních odrůd, které se dnes v Toskánsku nejvíce pěstují popř. zde hrály významnější roli v minulosti (osobně jsem se s odrůdami jako Canaiolo Nero nebo Grechetto setkal poprvé až při této příležitosti).

Často se - samozřejmě právem - mluví o tom, že v Toskánsku se réva vinná pěstuje už od starověku, jako ostatně v celém Středomoří. Na druhou stranu není nutné trpět iluzemi, že by úroveň tamního vinařství jako celku ještě v 1. polovině 20. století byla nějak závratně vysoká. Významným momentem, díky němuž italské vinařství začalo pozvolna dostávat dnešní podobu, bylo přijetí vinařského zákona z roku 1963. Ten definoval tři hlavní kategorie vín (stolní vína, apelace DOC a DOCG). Měl pochopitelně platnost pro celou Itálii, Toskánsko však patřilo k těm vinařským regionům, kde od roku 1966 začaly vznikat vůbec nejstarší apelace. Z dnešního pohledu je zřejmé, že některé z prvních apelací zdaleka nebyly definovány ideálním způsobem, klasickým příkladem je Chianti (podrobněji viz II. část). To vyvolalo dlouholeté kontroverze, mnoho místních vinařů taková pravidla kritizovalo nebo zcela odmítalo se na apelačním systému podílet.

Ačkoliv většina našich milovníků vína považuje zkratky DOC a DOCG za důvěrně známé, troufám si tvrdit, že mnoho lidí má jen značně vágní povědomí o tom, o co vlastně jde. My jsme zvyklí na "německý" systém klasifikace vín na základě cukernatosti hroznů, naopak třídění vín v Itálii aj. románských zemích má zcela odlišný základ, vychází z geografického původu vína. Bylo by zcela zavádějící považovat DOC např. za "označení jakosti" (i s tím už jsem se setkal). Proto v následujícím výkladu stručně shrnuji klasifikaci italských vín.

Vino da Tavola (VdT) je stolní víno; zdánlivě neproblematické označení pro vína nejnižší kvality, ale je nutné připomenout, že v Itálii se takto dlouho zatřiďovala mnohá vína (byť i velmi kvalitní a drahá), která z nějakého důvodu nevyhovovala předpisům platným pro ostatní kategorie.

Indicazione Geografica Tipica (IGT), nově také jako Indicazione Geografica Protetta (IGP) je označení pro zemské víno; podobně jako na Moravě se v Toskánsku používá jediná apelace "Toscana IGT", takové víno může být vyrobeno v jakékoliv z 10 toskánských provincií, bližší geografický údaj se neuvádí. Tato kategorie vznikla až relativně pozdě (v roce 1992), mj. v souvislosti se snahou nějak "začlenit do systému" tzv. super-toskánská vína, klasifikovaná do té doby jako stolní.

Denominazione di Origine Controllata (DOC) znamená "kontrolované označení původu", je analogie k francouzskému "Appellation d'origine contrôlée" (AOC). U každé apelace je vymezena nejen konkrétní geografická oblast, z níž mohou hrozny pocházet, ale jsou stanoveny také povolené odrůdy, výše max. výnosu, výlisnost, min. analytické hodnoty apod., někdy předpisy zabíhají až do takových detailů, jako je tvar a velikost lahví.

Denominazione di Origine Controllata e Garantita (DOCG), tedy "kontrolované a garantované označení původu" je nejvyšší kategorie apelací. Tato vína mají na hrdle láhve nalepený kolek vydávaný státem, který garantuje původ vína (od toho "garantita"). Přiznání statusu DOCG s sebou nese ještě podrobnější předpisy, než je tomu u DOC: vína by před lahvováním měla procházet organoleptickým posouzením experty nominovanými ministerstvem zemědělství a ta, která nevyhoví, by měla být deklasifikována na IGT. Taková je teorie; ve skutečnosti je zcela evidentní, že posuzování kvality vín musí být u mnoha apelací čistě formální (nebo se omezuje na vyřazení vín s nejhoršími technologickými vadami). K tomuto názoru musí dojít každý, kdo někdy ochutnal Chianti DOCG za 59 Kč z Lidlu nebo z Penny Marketu :-) . Nábožná úcta ve stylu "má to na etiketě zkratku DOCG, tak to musí být dobré víno" rozhodně není na místě.

Pokud tedy IGT, DOC a DOCG (popř. analogická francouzská či španělská označení) nejsou označení "jakosti", ale geografického původu vína (+ odrůdového složení aj. parametrů), rozumí se samo sebou, že tyto zkratky nefungují samy o sobě, ale bezprostředně před nimi se musí uvádět i jméno dané apelace, např. "Rosso di Montalcino DOC" (zní to velmi triviálně, ale chyby v tom dělají mnozí obchodníci s vínem i někteří autoři publikující na stránkách Ovíně.cz).

Když se vrátíme zpět k Toskánsku, to patří v rámci Itálie k vinařským regionům s nejvyšším počtem DOCG, je jich zde 11 (aktuální seznam všech italských DOCG je na těchto stránkách). Zdaleka nejčastěji jsou to apelace pro suchá červená vína; k těm starším patří apelace v centrální části regionu: Carmignano, Chianti, Chianti Classico, Brunello di Montalcino a Vino Nobile di Montepulciano. Teprve před několika lety byly na DOCG povýšeny apelace Morellino di Scansano, Montecucco Sangiovese, Suvereto a Val di Cornia Rosso, které se nacházejí v "novějších" vinařských oblastech na jihu a západě Toskánska. Pouhé dvě toskánské DOCG jsou založeny na jiném typu vína: Elba Aleatico Passito (sladké červené) a Vernaccia di San Gimignano (suché bílé). Výčet všech apelací (IGT/IGP, DOC a DOCG) v Toskánsku i v celé Itálii je na stránkách www.italianwines.cz.

Vin Santo

K tomu nejzajímavějšímu z celé cesty patřilo - alespoň pro mě - seznámení se s výrobou slámového vína Vin Santo. Jelikož budu o tomto víně mluvit ve všech částech reportáže, rozhodl jsem se ucelený výklad o něm umístit hned do prvního dílu.

Toto "svaté víno", jak zní doslovný překlad, se v Toskánsku vyrábí už několik staletí, a to asi bez větších změn v technologii, takže dnes si těžko dovedu představit toskánské víno, které by bylo tradičnější a "autentičtější". Obecně patří do skupiny vín zvaných "passito", jak se v Itálii říká vínům z částečně usušených bílých i modrých hroznů, která mohou mít po vykvašení různý obsah zbytkového cukru. I Vin Santo se vyrábí v různých stylech, od suchého po velmi sladké, ale během naší cesty jsme se setkali pouze se sladkými - tento styl v dnešním Toskánsku myslím dost převažuje.

Podle použitých hroznů resp. technologie se rozlišují tři druhy Vin Santo:
1) pokud je na etiketě uvedeno pouze "Vin Santo", bylo zhotoveno z bílých hroznů více odrůd;
2) jako "Vin Santo Occhio di Pernice" (znamená "koroptví oko" podle narůžovělé barvy) se označuje slámové víno z modrých hroznů, převážně Sangiovese;
3) a konečně by ještě mělo existovat dolihované "Vin Santo Liquoroso".

Vin Santo se vyrábí skoro v celém Toskánsku, anglická Wikipedie registruje ne méně než 13 oblastí v rámci tohoto regionu. V každé z těchto oblastí existuje pro Vin Santo samostatná apelace se statusem DOC, přičemž každá má odlišné předpisy: jaké odrůdy a v jakém poměru se mohou používat, jak dlouho se musí hrozny sušit, jak dlouho má trvat školení v sudu a v láhvi, popř. minimální množství alkoholu apod. Tyto náležitosti se pochopitelně neuvádějí na etiketách, člověk to musí znát nebo si to musí dohledat. Pokud si někdo stěžuje na složitosti francouzského apelačního systému, zde má jasný doklad, že oproti Italům jsou Francouzi žabaři :-) .

Nicméně, abychom to nedramatizovali, základní výrobní proces je všude dost podobný. Sklizeň probíhá relativně časně (minimálně u bílých odrůd), aby hrozny měly ještě dostatek kyselin; bobule musí mít pochopitelně nepoškozenou slupku, aby nehnily. Hrozny se pak suší, nezřídka až do ledna či února. Sušení probíhá v dobře větrané místnosti, které se říká "appassitoio" (odvozeno od "passito", viz výše). Hrozny se rozloží na policích na slámě, na bambusových rohožích, nebo se zavěšují všude tam, kde je místo. Po vylisování proběhne první část kvašení, dokud víno nemá asi 6 % alkoholu. Pak začíná oxidativní školení, díky němuž z celkem běžného slámového vína vznikne specificky toskánské Vin Santo. Školení probíhá v malých dřevěných soudcích zvaných "caratelli" (jedn. č. "caratello"). Vyrábějí se z různých druhů dřeva (někdy je i jeden soudek sestaven třeba ze tří druhů), nejčastěji mají objem 50-100 litrů. Soudky se používají dlouhou dobu, nezřídka i 50 let. Hotové a mladé víno se v nich "musejí navzájem vystřídat", aby soudek nezůstal prázdný a nezačal se rozesychávat. Takže uzrálé Vin Santo se stočí se soudků do lahví, nicméně na dně soudku se ponechá několik litrů vína s kaly a kvasinkami - toto se nazývá jako "madre" (tedy "matka"). Na to se nalije mladé Vin Santo, ale soudek se nenaplní úplně, nechá se v něm několik litrů vzduchu. Pak se zašpuntuje a špunt se zalije voskem nebo zatíží kamenem, aby se špunt neuvolnil.

Významným specifikem je to, že soudky nejsou umístěny v nějakém chladném sklepě, ale v nadzemní místnosti zvané "vinsantaia", někdy jde o prostor přímo pod střechou. V každém případě jde o místo s volným přístupem vzduchu, kde je v zimě chladno jako venku a v létě zase horko. Díky tomuto střídání teplot se i u vína střídají období, kdy víno pokračuje v pomalém kvašení, a období, kdy kvůli chladu kvašení zcela ustává. Vinaři říkají, že takto víno "pracuje" prakticky po celou dobu pobytu v sudu. Kvašení je opravdu hodně pozvolné, asi hlavně proto, že kvasinky jsou "bržděny v rozletu" přibývajícím alkoholem. Ani oxidu uhličitého, který při kvašení vzniká, není tolik, aby způsoboval nějaké problémy - v tom smyslu, že by třeba vyrazil zavoskovaný špunt. To už se spíš stane, že se lehce posunou obruče a víno začne prosakovat mezi dřevěnými dužinami sudu.

Tento pobyt v sudu musí ve většině apelací trvat 3 až 5 let, někdy ještě déle. Probíhá zásadně bez dolívky, víno se tedy postupně odpařuje a hladina se zvětšuje. Na konci je sud plný ze dvou třetin, někdy jen z poloviny. Jde tedy o podobné oxidativní školení jako třeba u jurského žlutého vína (fr. "vin jaune"), ale s tím rozdílem, že u Vin Santo se vrstva flóru na hladině může vytvořit, často ale k jejímu vzniku vůbec nedojde. Vinaři do celého procesu nijak nezasahují, soudky zůstávají zašpuntované po celou dobu školení, nanejvýš každý druhý rok třeba dva nebo tři soudky otevřou, aby se ujistili, že vše probíhá normálně. Celkový výsledek je vidět až na konci školení - nicméně, co nám tak říkali, se jen málokdy stane, že se nějaký soudek "zvrhne" a víno se musí vylít. Na tom má asi značnou zásluhu "madre", která funguje jako jakási "startovací kultura", díky níž i v mladším Vin Santo brzy převládnou ty "správné" kvasinky, které udržují určitý "styl" či "kontinuitu", podobně jako je tomu třeba u systému solera při výrobě sherry.

Oblast Carmignano

Jako první jsme během letošního zájezdu navštívili malou vinařskou oblast Carmignano, která se rozkládá kolem stejnojmenného města ležícího západně od Florencie. Informace o ní čerpám z webu místního vinařského sdružení (Consorzio di Tutela dei Vini di Carmignano).

Vinařství je zde doloženo nejpozději od dob starověké Římské říše. Ve středověku i po celý novověk byla tato oblast proslulá kvalitními víny - evidentně jí pomohla skutečnost, že mohla dodávat do nedaleké Florencie, kde se tato vína dostávala i na stůl vládnoucí rodiny Medicejských. Ti také jezdili i přímo do Carmignana, neboť zde se nacházel jejich soukromý lovecký revír zvaný "Barco Reale". Proto když v roce 1716 toskánský velkovévoda Cosimo III. vydal dekret, v němž vymezil čtyři území s nejkvalitnějšími víny z celého Toskánska (za účelem jejich ochrany před falšováním apod.), bylo mezi nimi i Carmignano.

Výraznou odlišností od jiných toskánských vinařských oblastí je to, že zde má dlouhou tradici pěstování odrůdy Cabernet Sauvignon. Uvádí se, že její první výsadby spadají do 16. století, kdy se Kateřina Medicejská stala francouzskou královnou; na její žádost byly přivezeny sazenice této odrůdy, která zde pak byla nazývána jako "uva Francesca" (= "francouzská réva"). Carmignano si udrželo přímé styky s Francií i ve 20. století, kdy si významní vinaři nechávali dovážet sazenice z některého ze slavných châteaux v Bordeaux, a to již dlouho předtím, než naplno propukla móda super-toskánských vín. Proto také když oblast získala v roce 1975 status DOC, pevnou součástí předpisů se stalo používání Cabernetu Sauvignon, zatímco v jiných toskánských DOC nebyla tato odrůda ještě dlouho poté povolena. V roce 1990 následovalo povýšení na DOCG. Ještě v této době měla oblast ani ne 100 ha vinic; poté přišla vlna modernizace a investic, takže dnes je výměra vinic více než dvojnásobná; podobně počet vinařství (která jsou členy onoho místního vinařského sdružení) se zvedl z 6 na 14.

Vinice leží v kotlině chráněné okolními pahorkatinami, většinou v nadmořské výšce 50-200 m. Geografické označení Carmignano DOCG je vyhrazeno pouze červeným vínům, která musejí být min. z 50 % tvořena odrůdou Sangiovese, max. 20 % Cabernet Sauvignon nebo Cabernet franc, stejně tak max. 20 % může být Canaiolo Nero, pouhých 5 % pak Mammolo a Colorino. Příměs 10 % bílých odrůd Trebbiano a Malvasia je sice povolena, ale v praxi se v poslední době už nepoužívá. Předpisy vyžadují, že toto červené víno musí min. 2 roky zrát, z toho jeden rok v dubových nebo kaštanových sudech. Po třech letech (z toho dva v sudu) má víno nárok na označení "Riserva".

Barco Reale DOC je označení (vzniklo až v roce 1994) pro červená vína ze stejných odrůd jako Carmignano DOCG, ale s kratší dobou školení v sudu i v láhvi.

Apelace Vin Ruspo DOC je pro růžová vína; byla vytvořena v roce 1982, ale tato vína zde mají dlouhou tradici: několik hodin po rozmačkání červených hroznů se část moštu stáhla, nechala se rozkvasit, a takto vyrobené mladé víno sloužilo k občerstvení česáčů během zbývající doby vinobraní.

Jak už jsem se zmínil, oblast Carmignano neoplývá příliš velkým počtem vinařských firem. Při výběru jsem se inspiroval webem Life is Grape in Tuscany, který přináší spoustu tipů na dobrá vinařství z celého Toskánska, která jsou často bio nebo biodynamická, samozřejmě s kvalitními víny a vstřícná k návštěvníkům. Z vinařství Fattoria di Bacchereto - Terre a Mano přišla obratem příznivá odpověď, takže bylo rozhodnuto.

Vinařství se nachází ve vesnici Bacchereto západně od Carmignana. Sídlí v typické toskánské venkovské usedlosti, která je umístěna na svahu a od níž je překrásný rozhled do okolní krajiny. Už jen pro tento pohled stojí za to sem přijet :-) . Provedla nás majitelka, paní Rossella Bencini Tesi, spolu se svým enologem.

Jde o menší vinařství, k němuž patří 8 ha vinic, z toho na 4 ha jsou keře staré asi 40 let (jedna z těchto parcel se starou výsadbou se jmenuje "Terre a Mano", v roce 2002 bylo její jméno přidáno do názvu celého vinařství), dále ještě olivové sady. Usedlost byla postavena počátkem 18. století. Původně sloužila jako "lovecká základna", neboť leží na kraji lesa, který byl honebním revírem toskánských velkovévodů. V rodinném vlastnictví je od roku 1912, kdy ji koupil Rossellin dědeček.

Rossella mi byla hned od první chvíle sympatická, vystupuje přátelsky a neformálně (třeba se představuje jen křestním jménem, s tím jsme se ostatně u italských vinařů setkali celkem často). Podle jejích slov se ve vinařství v minulosti praktikovalo běžné konvenční hospodaření, postupně se jí ale začalo zajídat stříkání vinic podle předem nalinkovaného itineráře. Také jí stále více vadilo, že do vína se sypou různé přípravky, ale celkový výsledek stejně za moc nestojí. Proto se v roce 2001 impulzivně rozhodla ukončit dosavadní praxi (vč. spolupráce s tehdejším enologem), více se o věci začala zajímat a během nedlouhé doby se rozhodla pro konverzi k biodynamice. Biodynamické hospodaření se však vztahuje jen na vinice, nikoliv na olivové sady, proto vinařství nemá žádnou biodynamickou certifikaci, neboť ta by údajně musela platit pro celý statek. Nicméně Fattoria di Bacchereto je členem asociace Renaissance des Apellations, která sdružuje hlavně francouzská a italská biodynamická vinařství, a v jejímž čele sedí takové osobnosti, jako jsou Nicolas Joly, Olivier Humbrecht nebo Stéphane Tissot.

Vinařství má jen certifikát BIOS na biologické hospodaření, nicméně tuto skutečnost neuvádí na etiketách - Rossella nechce, aby se její vína prodávala "jen proto, že jsou bio". Říká: "bio považuji za samozřejmost; naopak ti vinaři, kteří praktikují chemické postřiky apod., by tuto skutečnost měli na etiketách povinně uvádět, něco jako varování pro zákazníka". Není ale nějaká militantní biodynamička, na tyto věci došla řeč až tehdy, co jsem se na certifikaci apod. cíleně zeptal.

Krátce jsme nakoukli do vinic, kde byla v meziřadí už celkem vysoká tráva (viz foto). Normálně ji prý sečou, ale před naší návštěvou dlouho pršelo, takže tam nechtěli vjíždět strojem. Prošli jsme i sklepní provoz, který je dost malý, de facto jde jen o několik místností v přízemí, kde jsou dřevěné sudy různých velikostí, mj. klasické bariky o objemu 225 litrů (již několikrát použité, nové nemají žádné) a sudy o objemu 350 l aj. Dále jsou zde i velké tradiční terakotové nádoby na olivový olej, z nichž některé byly vyrobeny v 19. století a stále se používají (viz foto). Olivových sadů mají celkem 50 ha, což zní sice úctyhodně, na této ploše roste asi 9000 stromů, ale ve skutečnosti se z jednoho olivovníku získá jen asi 1 litr oleje, což musí být při veškeré práci s tím spojené tak na hranici rentability (i přesto, že v tomto i dalších vinařstvích těžko nakoupíte olej pod 20 € za litr).

Ochutnávka se konala v prostorné degustační místnosti, na pořadu bylo 5 vzorků. Napřed šlo bílé víno Sassocarlo Terre a Mano (Toscana IGT), a to z ročníků 2008 a 2010, které se vyznačovaly odlišnými klimatickými podmínkami (v roce 2008 bylo podstatně větší horko než 2010). Víno je vždy z mírně přezrálých hroznů odrůd Trebbiano (80 %) a Malvasia (20 %), kratší macerace na slupkách před lisováním, školení 18 měsíců v sudech z francouzského dubu o objemu 350 l. Cena 20 €. Ročník 2010: barva sytě žlutá; zajímavá vůně, s lehce oxidativními tóny; chuť plná, šťavnatá, dobře sladěná, s dlouhou dochutí. Povedené. Ročník 2008 má v každém ohledu ještě výraznější charakter: barva takřka jantarová jako u poctivého Sauternes, také vůně působí nazrálejším dojmem; chuť hodně plná a kulatá, s jemnými tříslovinami, celkově hodně zajímavé, bavilo. Má se pít zhruba při 16ºC, přičemž ani při této teplotě alkohol (14 % vol.) nijak zvlášť nevystupuje. Každopádně víno spíše pro příznivce "autentických podivností na zkoumání" než pro milovníky bílých vín s primární ovocitou aromatikou. Jsem zvědavý, co na něj řekne JČ :-) .

První červené bylo Fattoria di Bacchereto, Toscana IGT, ročník 2010, který ale na etiketě není uveden. Jde o takové "vino di casa" na běžné pití k jídlu, jež není určené k archivaci a kterým se vinařství ani nijak zvlášť neprezentuje, nedodává ho např. do obchodní sítě. Mladé jednodušší červené, nanejvýš středně plné (v kontextu jiných toskánských červených), poněkud tvrdé a svíravé třísloviny, celkově trochu rustikální, příliš nezaujalo. Cena cca 8-10 €.

Následující Terre a Mano 2009 (Carmignano DOCG) je směs 75 % Sangiovese, 15 % Canaiolo a 10 % Cabernet Sauvignon; autochtonní kvasinky, školení 18-24 měsíců v sudech z franc. dubu o objemu 350 l; cena 18 €. Ačkoliv mělo jít o "papírově lepší" víno, byla zde nemalá podobnost s předchozím, hlavně pokud jde o svíravé třísloviny, jen mělo o něco plnější tělo. Stále velmi mladé, podle vinařky určené k archivaci, starší ročníky prý vydrží klidně 10 let. Cena je - vzhledem k aktuální podobě vína - poměrně vysoká, ale uvidíme, do jaké podoby se vyloupne za pár let.

A je zde zlatý hřeb programu, Vin Santo di Carmignano DOC 2003 - slámové víno z odrůd Trebbiano (90 %) a Malvasia (10 %), vinice stará 40 let, sklizeň na přelomu září a října, sušení hroznů na slámě 3-4 měsíce, školení 5 let v malých sudech z kaštanového dřeva, které mají výrazně protáhlý "doutníkovitý" tvar (viz foto). Zvláštností je, že při výrobě nebyla použita "madre", ale nezdálo se mi, že by to bylo nějak na škodu, zjevně stačí jen kvasinky, co jsou na hroznech a všude ve sklepě. Krásná tmavě jantarová barva; velmi intenzivní vůně, v níž dominují ořechy, trochu jsou tam i fíky; na první přičichnutí je to ořechové aroma hodně výrazné, ale spíše nezvykle než nějak nepříjemně. Chuť plná, sladká, ale ne ulepená, pěkně sladěná, s velmi dlouhou dochutí, wow! Celkově velmi povedené a charakterní víno, hodně zajímavá zkušenost. Cena 25 € za láhev 0,375 l sice není nízká, ale vzhledem k délce školení a kvalitě vína není úplně přestřelená.

Počet příspěvků v diskuzi: 1  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 6940x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5