O Víně

13.02.2015 Moll Active: Yes Date and time of publication: 13.02.2015 07:00

Ochrana révy, díl 5 - Proč to je tak jak je

Aneb co se do předchozích dílů nevešlo.

Pokud jste četli pečlivě předchozí díly, asi chápete, že názor některých skupin, že s plísněmi se musíme naučit žít, že už tu budou s námi už napořád, považuji za legitimní, současnému stavu ochrany vinic přiměřený, ale ne úplně moderní a už vůbec nemám v plánu ho podporovat. Podle mne, je v našich silách výrazně omezit množství plísní, které se na našich vinohradech množí a to až na tolik, že minimálně některé tratě budou bez příznaků i při minimálním ošetření. Snížený tlak a dobrý příklad snad umožní i velkým vinařským obcím dosáhnout obdobného stavu. Tam, kde parazitu neumožníme množení, nakonec vyhyne. A to i bez použití prostředků, kterým se některá hnutí snaží vyhýbat a označují je jako chemické, přestože jejich ženy doma na dlaždičky používají výrazně silnější kalibr. V záloze by ale ty chemické prostředky měly zůstat, protože jak si někteří letos jistě všimli, plíseň je prevít a je s ní těžké pořízení. Ale samozřejmě, zase nesmíme chemické prostředky považovat za všelék a zanedbávat proto způsoby skutečně důležité a účinné. Jako největší překážku dosažení optimálního stavu, vidím lidi. Nejenom, že se některým existence chorob hodí, protože jim podporuje výrobu a prodej. Valná většina není ochotna a možná ani schopna chránit révu podle moderních poznatků a provádí to tradičně, pozdě a neúčinně. V tomto nám snad pomůže čas, protože ti starší nás jednou opustí a mladší je nutno vychovat. Navíc nejsme sami, koho choroby révy trápí a jistě někdo někde najde nějaký další a elegantní způsob, jak choroby révy zlikvidovat, nebo aspoň omezit.

Tímto se z naivně optimistického výhledu do budoucnosti, kdy bude réva růst na našich vinohradech bez chorob a hrozen bude dávat zdravý a přitom ekologicky čistý a okolní karanténní zóny oddělující nás od světa kde si s révou pěstují i její nepřátele, budou vysázeny velmi odolnými odrůdami a navíc ošetřovány v bio režimu, přeneseme zpět do tvrdé reality a tak se pokusím vysvětlit, proč se ještě nikdo reálně nezabýval myšlenkou zcela vyčistit vinohrad, zbavit se všech zdrojů nákazy a naopak, proč všichni považují přítomnost aktivních spor za něco zcela jistého, přestože praktici občas ukazují, že lokální eradikace možná je, a u některých přípravků se rovnou mluví o eradikativním účinku.
Ještě poměrně nedávno jsme o plísních věděli docela málo, byly pro nás celkem záhadné a jejich životní cyklus nebyl úplně znám. Svědčí o tom i fakt, že ze tří uvedených plísní, jen peronospora má jediný latinský název, druhé dvě mají správné hned dva. Oidium i plíseň šedá se obě vyskytují ve dvou tak odlišných formách, že obě dostaly dva názvy. Ani dnes nevíme o plísních vše, hádám, že nás ještě ledasčím překvapí. Vojenské pravidlo „Poznej svého nepřítele, abys ho mohl porazit!", tedy nebylo a možná stále ještě není splněno. Boj proti něčemu, co není vidět, je velmi obtížný a hlavně tak nějak špatně pochopitelný. Proto vinohradníci dodnes nechápou potřebu postřiku, dokud neuvidí skvrny. Tak jako v dávnověku si naši předkové pomáhali neviditelnými a nesmrtelnými duchy, strašidly a bůžky, tak si dnes vypomáháme neviditelnými, ale všudypřítomnými a věčnými sporami. Na takovéto úrovni dnes praktická ochrana révy je.
Dalším důvodem je, že se sice hodně lidí zajímá o víno, ale jen málo kdo se opravdu zajímá o révu. A ještě méně z nich pobývá mimo vinorodou Moravu. Je to totiž dost nešťastná věc, mít předmět svého zájmu v jiném kraji. Ale jinak nemáte šanci si všimnout, že existuje i svět, bez všudypřítomných spor pro révu nebezpečných plísní. Pokud jste obklopeni vinohrady a lidmi, kteří na nich pracují, je opravdu těžké, najít nějaké místečko, kam se spory nedostanou.
Navíc plísně zřejmě vytvářejí formy, které jim umožňují přežít více než jednu zimu. Podzemní forma peronospory prý vydrží pět a půl roku. V takovém případě se mohou objevit znovu a znovu a totální vyhubení bude trvat několik let. Počáteční fáze eradikace se tedy může nepříjemně protáhnout.
Hlavním důvodem je ale roztříštěnost majetkových práv vinohradnických tratí a náročnost révy na ruční práci. Vede to k malým plochám drženým jednotlivými vlastníky, a protože se réva pěstuje v řádcích, jsou úzké a dlouhé. Kde kdo vlastní pár řádek a pár řádek v jiné trati, takže souvislé plochy, které by byly výrazně větší než nutné ochranné zóny, jsou poměrně vzácné. Co je vám platné, že jste na svém řádku dosáhl eradikace, když ze sousedova se neustále sprašuje příval nových a nových spor? Proto se mohou o eradikaci pokusit jen vinohradníci spravující odlehlý vinohrad někde v okrajové oblasti, daleko od vinohradů jiných, případně snad nějaká velká firma, vlastnící tak veliký blok viniční trati, že nutné ochranné zóny bude možno realizovat. Navíc se nám po vinohradech neustále toulají nějací lidé, a to zejména vinohradníci, kteří nevědomky přenášejí nákazu z jednoho řádku na druhý. Zřejmě se nikdo seriózně nezabýval šířením spor po krajině. Pravdou je, že ve vinařských oblastech toho nejsou schopni, v jejich okolí jsou spory všude. Ale v nevinařských oblastech rostou keře neodolné révy zcela bez ochrany a zůstávají zdravé. Dokonce sazenice dovezené i s listy z vinařských oblastí, kde se s nákazou setkat musely, bývají občas zcela zdravé. Z historie šíření chorob víme, že odlehlé oblasti byly také po dlouhou dobu zcela bez chorob. Ale stačí jedna návštěva a je zle, réva chytí chorobu, začne vyžadovat postřiky a zbavit se plísně dá opravdu velkou práci.

Na svém vinohradu je vlastník absolutním pánem a není žádný způsob, jak ho donutit provádět ochranu lépe. Ani se vinařské organizace v ochraně révy moc neangažují. I ty nejzdatnější firmy zabývající se ochranou révy nejsou schopny realizovat o mnoho víc, než prodej přípravků a poradenskou činnost. Za současné situace je ziskovou činností až prodej hotového vína, pěstování révy je činností prakticky ztrátovou. A zelené práce a ochrana révy jsou velmi nákladnou součástí vinohradnictví. Proto je velmi těžké v současných podmínkách provozovat firmu, která by se prováděním ochrany zabývala. Přitom by taková ochrana měla veliké výhody a to i finanční. Jeden gram přípravku Zato je ve velkém balení o třetinu levnější než v malém. Malému vinaři zabere skoro polovinu práce příprava postřiku, umytí a poklizení postřikovače. Výkonnější postřikovače umožňují nejen postříkat více révy za menší čas, ale umí to i kvalitněji a při menším množství postřiku. Kdyby se o celou plochu starala jedna firma, odpadly by problémy s přeskakováním plísní od souseda k sousedovi. Znalosti a zkušenosti o ochraně révy by se koncentrovaly u toho, kdo ochranu doopravdy provádí. Teď jsou znalosti silně rozptýlené a popravdě, ne každý provádí výběr přípravku podle toho, co by vinohrad nejvíce potřeboval. Spíš podle toho, na jaký postřik ve sklepě narazí.
I samotným vinařům by se ulevilo, kdyby nějaká firma nabízela svoje služby. Jistě jste si všimli, že vinaři na dovolenou jezdí až v srpnu, kdy ještě nezačala sklizeň a už není nutná důsledná ochrana před plísněmi. Kdyby se mohli spolehnout na firmu, která by jim ochranu zajistila, třeba i jen dočasně, po dobu dovolené, mohli by vyrazit na dovolenku či na návštěvu i jindy. Ale taková firma na Moravě není. Jistě, větší podniky a pár menších vinařů takovouto službu nabízejí, ale jen jako vedlejší činnost při vlastním podnikání. Kromě toho, že vinaři asi mají důvod si myslet, že by firma přednostně ošetřila svoje vinohrady a ty jejich až později, až když bude pozdě, je mezi lidmi taková nedůvěra, že práce nebude provedena dobře, že ji ani nechtějí. Navíc odměna, kterou by taková firma nutně musela požadovat, i se všemi těmi úsporami vyplývajícími z rozsahu, je pro normálního člověka, který si provádí ochranu svépomocí, zatím neúnosná. Dokud se neupraví poměry ve prospěch vinohradnictví, dokud bude důležitější kšeft než výroba, dokud bude podvodníků více než je únosné, situace se výrazně nezmění. Pro pobavení uvedu, že hned několik romantiků se cítilo tak bohatých, že si chtěli koupit vinohrad na Moravě, aby se jezdili rekreovat na svoje a mohli si vyrobit i trošku svého vína. Samozřejmě byt a vinohrad musí někdo udržovat, a to se musí zaplatit, v tom problém nebyl. Ale vím jen o jednom, kdo to takto provozuje a ten prý jezdí pravidelně okolo, takže si na to dohlédne. Ostatní brzo zjistili, že se na najatého vinohradníka nedá spolehnout a vinohrad neudrželi ani do první sklizně. Kamarád mi říkal, že jemu ani neostříhali!
Samozřejmě, to že situace by se dala zlepšit, vidí vinaři také. Zatím jsem slyšel o tom, že se někteří domlouvají, čím a jak postříkat, někteří i velká balení postřiků nakupují a pak se podělí, ale ještě jsem neslyšel, že by ho i společně namíchali, a najednou vystříkali. Každý si stříká to svoje, každý má svou práci s mícháním, konve umýváním, cestou tam a zpět. Přitom mnozí stárnou a sil už jim ubývá, mladým silákům zase zkušenosti chybí. Tady vidím prostor pro práci vinařských spolků, které by důvěru mohly budovat, zkušenosti předávat, společné nákupy a práce organizovat. Společné hlídání vinic před špačky možné je, tak proč ne před chorobami? Na řez révy je možno mladého najmout, na postřik ne? Samozřejmě, že jsou mezi námi tací, kteří se rádi svezou, i tací, kteří se svezou a svým dílem nepřispějí. Dokonce i těch, kterým dobré dílo tak vadí, že naschvál klacek pod nohy hodí, najdeme dost. Tady mohu poradit jen Werichovo „Nad lidskou blbostí se taky nedá zvítězit. Ale nikdy se nesmí přestat proti ní bojovat." Vinařské spolky by měly v tomto být více aktivní, a snažit se organizovat určitou společnou ochranu. Prvním krokem by mělo být jmenování oficiálního poradce pro ochranu révy, u kterého by se soustřeďovalo poradenství na dostatečné odborné úrovni. Že se ušetří, když do vinařských potřeb nebude jezdit každý zvlášť, ale zajede tam jeden a postřiky nakoupí ve velkém, by měl navrhnout jako jednu z prvních věcí. Přitom vhodné přípravky poradí a potom budou mít všichni dost podobnou sadu postřiků, a bude logické, aby jimi stříkali ve stejný čas. Že motorové rosiče stříkají levněji a kvalitněji, což se na zdravotním stavu révy projeví, a že by se do spolku měl jeden koupit a půjčovat. A že ho staří strýcové neunesou a mladí by si přes prázdniny mohli přivydělat, a tak dále a tak dále. Je tu před námi mnoho drobné organizační práce, pusťme se do ní.

Popravdě, tak nějak se o eradikaci podvědomě snaží kdejaký aktivnější vinohradník. Jeho snaha většinou dopadne tak, že během jara jsou na vinohradě vystříkány všechny dostupné postřiky a plísně zničeny. A protože se zdravotní stav jeví jako dobrý, vinohradník přestává být ostražitý i aktivní, ochranných opatření ubývá a ke konci sezóny se na vinohradě už zase začínají objevovat plísně. Do opadu listů se zase namnoží a na jaře se cyklus opakuje. Není tento styl ochrany dokonalý, ale pořád je lepší než vystříkat to samé, nebo i větší množství prostředků až když listy i hrozny hoří. Listy i bobule přece pořád rostou, stále se zvětšují a na menší potřebujete postřiku méně než na větší. Pokud se snažíte na začátku sezóny, umožníte tak révě ve zdraví překonat období, kdy je nejcitlivější a později, až má pletiva vyzrálé a odolnější, infekce se už obvykle tolik nerozšíří, často tak bývá zdravotní stav vinohradu lepší než při standartní ochraně. A postřiky použité na začátku sezóny, ať už jsou jakkoliv jedovaté, mají mnohem více času přeměnit se na formy zdraví neškodné a nejedovaté. Také se jich více smyje se z hroznů a méně přechází do vína.
V jednom článku Gašpar Vanek doporučoval nezaměřovat se na v ochraně révy na eradikaci. Je pro to hned několik dobrých důvodů. Třeba to, že by se vám mohla povést! Mohlo by se stát, že nebude proti čemu révu chránit. Co by potom odborníci dělali? Co by dělali prodejci postřiků? A chemické koncerny by přišly o zisky z prodeje postřiků, a jak jsem psal v druhém díle, na révu je jich třeba hodně! Ale ještě spíš myslel na nebezpečí nadužívání systémových prostředků bez rozmyslu. Nejen, že takový způsob by se vám prodražil, ale také by na ně vznikala rezistence.
Hlavně ale musím připomenout jeden společenský zákon, který tvrdí, že v každém společenství musí být množství parazitů takové, aby odčerpávaly ne méně než 5 % a ne více než25 % zdrojů. Vinohradnictví určité společenství je a i škody způsobené plísněmi v několikaletém průměru odpovídají, zákon tedy evidentně platí. Hned mi bylo jasné, že kdyby bylo parazitů víc, příliš by vyčerpávaly zdroje, společenství by neprosperovalo a prohrálo by v konkurenčním boji, vinohradnictví by bylo nejspíš nahrazováno sadařstvím. Proč škod ale nemůže být méně, jsem vymyslel až za delší čas. Pokud bude parazitů málo, společenství začne ztrácet obranné mechanizmy, které normálně udržují škůdce v rozumném množství. Pokud se náhodou vrátí, bez obranných mechanizmů se rychle a katastrofálně rozmnoží, jeho množství brzo přesáhne rozumnou mez a společenství se zhroutí na vyčerpání zdrojů. Takovou katastrofou byla révokazová kalamita.
Pokud by se nám povedlo dosáhnout eradikace a vinohrady by přestaly vyžadovat neustálou pozornost, naše přirozenost nás rychle povede k tomu, že začneme omezovat péči, kterou jim zatím věnujeme. A jako první bychom omezili sledování, monitoring. Mnozí by na vinohrad chodili jen ostříhat a sklidit, už dnes je jich dost. Ale bez dobrého monitoringu, by se mohlo stát, že bychom přišli pro úrodu a nenašli tam ani hrozno, ani listí. Mohla by následovat další kalamita, podobná té révokazové. Naštěstí si můžeme vypomoci pravidlem dalším, které říká: „Známe-li pravidlo, můžeme se z jeho působnosti vyvázat!". Takže dokud nebude uzákoněna karanténa, dokud nebude peronospora a oidium postaveno mimo zákon, dokud nebude vyhlášeno za eradikované v celé EU, do té doby je nutno udržet prognózu a monitoring funkční, i když se to některým líbit nebude a budou se chtít svést s ostatními.

Také jsem se zmínil, že někteří vinohradníci se o své vinohrady dobře, nebo dokonce vůbec nestarají. Jejich vinohrady pustnou a stávají se zdrojem chorob, což nejen že spolehlivě zabrání eradikaci, ale dokonce škodí na úrodě a nutí vinohradníky v okolí používat větší množství ochranných postřiků. Takový vinohradník má bídný, nebo žádný užitek a přitom svým sousedům škodí, život ztrpčuje a víno jim prodražuje. Nemluvě o tom, jaký tím mladým i starým příklad dává a jak je tím vychovává. Vidíme to okolo sebe už tak často, že nás ani nenapadlo, že by se s tím dalo dělat něco lepšího, než se vytrvale pokoušet o domluvu a nadávat. Sdružení vinohradníků a vinařů ve slovenském městě Pezinok, ve spolupráci s městem, ale přijalo některá opatření týkajících se využívání a ošetřování vinohradů v katastru Pezinku. Ty by měly přinutit majitele neobdělávaných vinohradů, aby je dali do užívání místním vinohradníkům. Jak se zdá, neobdělávat vinohrady je proti slovenskému zákonu o ochraně a využívání polnohospodářské půdy a hrozí za to citelná pokuta. Hádám, že náš zákon bude velmi podobný, to nechám na lidech s právnickým vzděláním, ať taky pomůžou. Dotazem jsem zjistil, že někteří takoví vlastníci na toto upozornění už zareagovali odprodejem nevyužívaného vinohradu, předpokládám, že s některými půjde dohodnout i nájem. Už jsem slyšel o menších vinohradech pronajatých za jednu láhev vyrobeného vína, ale to se mi zdá až příliš levné. Když si vzpomenu na starou družstevní praktiku, kdy vinohradník dostával za ošetřování svěřeného řádku třetinu úrody a velké práce, jako orbu zajišťovalo družstvo, myslím si, že za nájem vinohradu v dobrém stavu by asi byla třetina úrody spravedlivá.

Tak dobrou úrodu!

Odkazy:
http://pezincan.pezinok.sk/index.php?yggid=article&cat=2014-01&article=12030

Další části:
Ochrana révy, díl 1 - houbové choroby a rezistence
Ochrana révy, díl 2 - způsoby ochrany
Ochrana révy, díl 3 - chyby, mýty, pověry
Ochrana révy, díl 4 - eradikace

Number of chat messages: 1  Vložit/Zobrazit příspěvek
Počet zobrazení článku: 13101x
Průměrná známka po 0 hodnoceních: -
 1    2    3    4    5  
J. 13.02.2015 17:00:30