O Víně

Ve čtvrtek jsem zapíchl v práci o něco dřív, odmítl telefonické lákání na pivo a vyrazil vlakem na úrodnou Hanou, kde na mne čekal Ivo. Nechal jsem se zavést k němu domů, za svitu baterky skoukl jeho úrodu hroznů (popíšu v jiném článku), popil sklenku vína s jeho manželkou, povykládal, jak bylo, je a jak by být mohlo, nechal se uložit na gauč, zavřel oči, jako že budu spát a ve tři jsem vyskočil, s tím, že jedeme na výlet. Ještě jsme uřízli dva pěkné hrozny jako provokaci a vyrazili směr dálnice, Břeclav, jižní Slovensko. Rozednívat se začalo až za hranicemi, a pak jsme si připomněli jména, které ještě mé generaci zněla docela normálně - Senec, Sládkovičovo, Galanta, Šaľa, Nové Zámky... Deset minut před osmou, právě včas, jsme dorazili na místo srazu, pod kostelík obce Strekova. V té totiž sídlí Ing. Ondrej Korpás, Csc. (vyslovovat Korpáš), který docela nedávno odešel do důchodu, což v jeho případě znamená asi jenom to, že se konečně může ještě více věnovat révě vinné a zejména jejímu šlechtění. Momentálně spravuje asi jedinou funkční šlechtitelskou stanici révy na Slovensku, navíc soukromou a svou. Pod kostelíkem jsme snadno našli auto, ve kterém na nás čekali pánové Teplan a Strelinger. Ovšem místo přivítání a potřásání rukama, Teplan neztrácel čas, kamsi zavolal, a mávnul, abychom jeli za nimi. Tím ale vznikl drobný problém, další člen výpravy Roman ze středního Slovenska, nás musel pronásledovat, navigován jen mými radami po telefonu. To, že trefil do Rúbaně, což je sousední vesnice, nahoru do kopce, k vinohradu, byl malý zázrak, a tak přišel čas na rozpaky. Čekali tam na nás u „viničného domu" (což je něco jako náš sklípek) Korpás se syny. My se samozřejmě s nikým z nich osobně neznáme, ale když už jsme měli v plánu jet podívat se na víno k Teplanovi, trval jsem na tom, že se musíme zastavit ve Strekově, už jenom proto, že minout nejvýznamnějšího aktivního šlechtitele by bylo minimálně nezdvořilé. Takže i když jsme byli dopředu ohlášeni, zdržovali jsme je od práce, a viditelně nevěděli, co si počít se třemi tak dotěrnými amatéry. Ale když jsme jeli z takové dálky a dovedl nás Teplan, nakonec nás pustil do vinohradu pod vedením staršího Ondry (Ing. Ondrej Korpás, Ph.D., ale protože se u nich i křestní jméno dědí, a tak se jmenují stejně, budu psát Ondra, snad se neurazí). Udělal jsem standardní test a z krásně obsypaného keře téměř zralé Milie, jsem uštípl bobuli, ochutnal, a když jsem facku nedostal hned, dalo se čekat, že se ledy hnou a něco uvidíme. Dostali jsme školení, že bobule se z keřů netrhají! Ondra vždy nůžkami kousek hroznu odstřihnul a dal nám ho k ochutnání. My samozřejmě víme, že na šlechtitelském vinohradu nemůžeme ochutnávat, co se nám zachce, protože tam se sledují pokusné elity a předčasná sklizeň by mohla pokus pokazit, například by mohla elitu ukázat jako málo úrodnou a zmařit její šance na výběr mezi odrůdy. Anebo - co kdybychom s bobulí spolkli i semínko - budoucí novou odrůdu! Navíc, pokud nepřestřihnete stopku, ale jen odtrhnete bobuli, na místě odtržení zůstane zbytek bobule, anebo aspoň maličko sladké šťávy, která přiláká vosy a ty škodí a na ostatní hrozny dotírají - jako vosy. Je třeba říci, že zatímco z celé ČR slyším a i sám vidím, jak jim vosy škodí, tam jsem neviděl ani jedinou. Ale hned jsme se také dozvěděli, proč nejsme ve Strekove, ale v Rúbani. Ještě horší než vosy jsou někteří naši spoluobčané, kteří vezmou patnáct dětí, k nim přidají jednu ženu, aby je jako hlídala, a místo snídaně je pošlou na procházku. Když si zkrátí cestu vinohradem, ani si na snídani nevzpomenou, a když se vrátí jiným řádkem, ušetří i za oběd. Všimněte si prosím, jak jsem multikorektní, nikoho jsem nejmenoval, ale schválně - uměli byste dát dohromady patnáct dětí? Takže šlechtitelský vinohrad ve Strekove už byl sklizen a nebylo tam mnoho k vidění.  No a po takovýchto zkušenostech si pusťte do vinohradu tři docela cizí lidi! Ivo se naštěstí chvilku chlubil pěkně růžovými hrozny, aby ukázal, že i v nevinařské oblasti pěstovat révu umíme. A když jsme i věděli, co že je zajímavého na odrůdě Kišmiš Vatkana a tak nějak se trochu kulturně chovali, mohli jsme skouknot pár řádků vinohradu. Snažil jsem se fotit, takže mi část výkladu unikla, a navíc, jedním uchem dovnitř, druhým ven ..., no znáte to. Na vinohrad v Rúbani, kde jsme byli, se roubují nadějné elity, aby ukázaly, zda dobře snáší roubování a co dovedou ve spolupráci s podnoží. Nadějné semenáčky se totiž často předvedou až na podnoži, protože ač ušlechtilé odrůdy, mohou být trochu slabé na kořeny, anebo jim prostě nemusí vyhovovat půda. Naroubované na výkonnou podnož, se často ukáží jako úrodnější a stolní odrůdy dávají větší a krásnější hrozny. Kromě toho jsme tam viděli i několik zahraničních elit, určených zřejmě k ověření jejich vlastností a případnému dalšímu šlechtění. Věk vinohradu bych odhadl asi na 4 roky, už jenom proto, že letecký snímek na mapách z roku 2008 tam ukazuje prázdnou plochu připravenou k osázení. Je tedy mladý, ale v kondici. V ten den (26.8.), kdy jsme tam byli, byl pět a půl týdne po čtvrtém, posledním postřiku a byl zcela zdráv, jen zřídka se našly příznaky nějaké choroby. Tak pěkný stav po posledním postřiku je dán nejen dobrou kombinací postřiků, které plísním nedaly šanci, ale také značným suchem, běžným v tamních krajích. Všimněte si na fotkách řezaných dřevěných sloupků, s provrtanými průchody pro drát, takové by u nás dlouho nevydržely. Naroubováno je na tomto vinohradu odrůd mnoho, stolních často jen po pěti keřích, moštových patnáct a víc. Kromě Milie byl v sousedním řádku hned první keř bezsemenná Elma, několik růžových a fialových stoláků, nové křížence moštových modrých vzešlých z odrůdy Dunaj, no spousta toho byla. Nestačil jsem fotit, natož poslouchat. A ochutnat tu správnou bobuli z keře, o kterém jsme poslouchali výklad, byl taky problém. Než člověk v ústech pokousal jednu a posoudil chuť, už měl v ruce další. Jestli se vínomilcům sbíhají sliny a závidí nám, musím taky připomenout, že jsme taky v ostrém ranním slunku pochodovali do kopce nahoru a dolů, snažili se neztratit mezi řádky, doslova pitvali mnohou bobuli, protože Ondra bere svůj program šlechtění bezsemenných odrůd velmi vážně (taky za něj dostal titul Ph.D.) a kdejakou bobuli řezal napůl, abychom posoudili jak nepatrná, či žádná semena tam (ne)jsou, a to všechno pod dohledem autority nejvyšší, otce Korpáse. To všechno samozřejmě fotoaparát nemůže zachytit, ale na část toho, co se povedlo vyfotit, se můžete podívat dole pod článkem. Kvůli focení jsem samozřejmě musel hledat co nejlepší úhel, k zemi se sklánět, keře mi museli rozhrnovat, hrozny nadzvedávat, listy lezoucí do záběru odklonit. Jeden takový list, už vadnoucí a potrhaný, jsem zkušeně za drát zahákl, a když jsme se vraceli, všiml jsem si, že ho Korpás zrakem bystrým našel, zastavil se a uvolnil ho, takže se jak slunečník nad hrozen vrátil a před úpalem ho chránil. Já jsem tak rád, že jsem ho neutrhnul!

Viděli jsme mnoho stolních odrůd, které by nejenom byly schopny konkurovat běžně dováženým, ale určitě by je svou pestrostí a lákavostí porážely. Bílé, modré, růžové i fialové, s rodiči ze slovenských i zahraničních odrůd. Mnohé bezsemenné, a i když ty bývají často menší velikosti, našly se i takové, které se velikostí bobule odrůdám běžně pěstovaným vyrovnaly. Určitě by je chtěl mít kde kdo ve své zahrádce, ale většina z nich bude pro nás příliš teplomilných. Moštové odrůdy už byly zcela vybarvené a nabíraly cukry, pěkně v řádku jedna jako druhá, bylo vidět, že úrodné opravdu jsou. Jenom nová moštová odrůda Hossa, pojmenovaná po známém slovenském hokejistovi, letos trochu pohnila. Doufejme, že moštové odrůdy snad za pár let ochutnáme na nějaké mezinárodní výstavě, uvidíme, třeba se některá z nich usídlí i na Moravě.

Když už jsme, dostatečně uondáni a dojmy zahlceni, uvítali chvilku odpočinku dole pod vinohradem a i diskuse se začala odvíjet od hroznů a vinohradů v dál, usoudili Korpásové, že už máme dost, a Ondra odběhl do domku. Já jsem poodstoupil o kousek dál na terénní vlnu a dělal fotky. Všiml jsem si zahnědlého kola ve vinohradu, které víc než připomínalo ložisko peronospory. „Tak přece jen jsem našel smítko na díle Mistrově!" říkal jsem si a fotil. Ale asi jsem se při tom tvářil moc blaženě, protože za se mnou ozvalo: "Tam nám udrel blesk!" Je pravda, že poškození bleskem se často nevidí, aspoň se můžete podívat, jak to vypadá. Jen vím, že po drátech se výboj přesouvá i dost daleko, takže za bouřky ve vinohradu není bezpečno. Ondra se vrátil s lahví Hronu ročníku 2009, a nalil nám. V tu chvíli bychom možná dali přednost sklence vody, myslím, že jsme správně neocenili ještě mladé, ale tělnaté vínko, ale aspoň nám napověděl, jakým vínem u Korpásů neváhají uctít návštěvu a jakého je u nich dost i pro takovou, která se pozvala sama. My jsme měli času dostatek a neváhali bychom zdržovat ještě déle, ale pan Teplan začal jevit známky časového stresu, tak jsme poděkovali za nabídku shlédnout ještě zbytky vinohradu ve Strekově a vyrazili směrem na Úľany. Jen co jsme vyjeli, vzpomněl jsem si, jak pečlivě jsem si sepisoval otázky, které jsem měl v plánu panu Korpásovi položit, když už ho uvidím, a jak ten lísteček zůstal pěkně složený v peněžence ...

Z Rúbaně je do Úľan nad Žitavou docela blízko, rozhodně jsme cestou nestihli probrat vše, co jsme měli na jazyku, ale nic se nedělo, Teplan nás vpustil na zahradu a odskočil si něco vyřídit, takže jsme si vše v klidu dořešili. Když už jsme se začali toulat a spořit se, co že to vlastně vidíme (na začátku byla samozřejmě odrůda Elma), Teplan se vrátil a vydali jsme se s ním do zahrady. Letos, tuším, nemusel stříkal ani jednou, takže na fotkách si můžete všimnout i trochu chorob. Pro zaneprázdněnost ani neměl keře tak hezky upravené, jako jsme viděli u Korpáse, a vedení se mu pod tíhou hroznů hodně prohnulo, ale v jejich kraji dokáže réva i hodně odpustit a krásně se odměnit za tu podstatnou část péče. Na fotkách si můžete všimnout, že nepovažují za důležité odstraňovat poškozené a nahnilé bobule, protože v tom suchu u nich nehnijí, seschnou a neškodí. To u nás by to byla katastrofa. Měl bych připomenout, že na Moravě se říká „Jedna shnilá bobule zkazí celý hrozen!", ale to bych se zase navážel do multikulti. Ale alespoň jsme si tak mohli udělat nějakou představu, jak vypadaly hrozny, které dozrály mnohem dříve, než jsme dojeli. Protože nejvíce nás zajímají právě ty, které na fotkách vypadají nejhůře, nabodané a vycucané od vos, jako Cerkovnye kolokola (Církevní zvony) a Alešenkin, protože ty dozrají i na Moravě a možná i v horších podmínkách. Ty, které nebyly zralé ještě na konci srpna, jako Moldova (a spoustu dalších jsem ani nefotil), nedozrají ani na jižní Moravě. Některé jako Nizina a Ataman by mohl někdo vyzkoušet i na některém z teplých míst v ČR, anebo ve skleníku. No poběhali jsme po zahradě, prozkoumali, co se dalo. Teplan ještě vytáhl bednu hroznů z fóliovníků, které bychom jinak neviděli. Určitě by i vás na první pohled zaujal obrovský růžový hrozen, podobný se prodává v supermarketech, název odrůdy je Red Globe (červený glóbus). Když se Teplan se Strelingerem rozhodli, že se zkusí věnovat i šlechtění, nenechali nic náhodě, rozhodli se důkladně vyzkoušet technologii a poprvé si to zkusili na nečisto. Použili semínka z volně opyleného hroznu právě odrůdy Red Globe, o které je celkem známo, že se u nás nehodí příliš do šlechtění, nemá mnoho zajímavých potomků. A hele! Kdo je otcem této elity asi nikdo nezjistí, ale je vidět, že mají šťastnou ruku. Na mnohem méně zajímavé hrozny mnozí šlechtitelé čekali celý život, a i když tato elita do vinohradnictví u nás asi nezasáhne, protože je samozřejmě neodolná a příliš pozdní i pro Slovensko, mají ve foliovníku pěknou raritu. Velký bílý hrozen je křížení Talisman x Elma, s pracovním názvem „Sprint". Protože je raný, a zdá se být odolný, možná se s ním časem setkáme i u nás. Deva Maria, Džovanni, Preobraženie, Julián jsou ruské odrůdy, o těch si povíme v nějakém dalším článku, Velika je bulharská odrůda čistě evropské krve, o té jsem se už zmínil. Jen nám je přinesl ukázat, abychom věděli, jak vypadají, protože sice jsme mu je dovezli, ale nemáme vytápěný skleník a na hrozny si ještě musíme počkat. Jen bych ještě uvedl, že Deva Maria, Džovanny, Preobraženie a Julián, které na obrázcích vidíte, jsou zálistkové hrozny, tak zvané martiňáky, normální jsou samozřejmě výrazně větší, i bobule jsou naducanější. Ale na jižním Slovensku, ve vytápěném fóliovníku, byly hlavní hrozny z těchto odrůd už dávno pryč a už dozrávala druhá úroda na zálistcích.

Ale to se už Teplan rozloučil, vydal se za svými povinnostmi a zanechal nás v rukou Strelingera. Ten nás odvedl zase na svou zahradu, kde jsme u odrůd, ať už starších či novošlechtěných, strávili jen kratší dobu a více jsme se věnovali fóliovníku, kde v ultra hustém sponu rostou nové semenáčky, možná budoucí odrůdy. Nebudu Vás obtěžovat podrobnostmi o šlechtění, sám toho moc nevím, pár fotek si prohlédněte pod článkem. Pak jsme se vrátili zpět k Teplanovi, kde se nám věnoval zase Strelinger, ale o tom až v zítřejším článku.